Ü
2021 2022

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2021 / 2022 / III - LISTOPAD

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

Vzpomínka na Františka ŠtěpánkaVladimír Čepek

Režisér František ŠtěpánekDivadlem na Vinohradech prošla za téměř 115 let jeho činnosti celá řada velkých režijních osobností. Jednou z nich, ačkoli možná neprávem poněkud pozapomenutou, je jistě František Štěpánek. Režisér, který zde působil více než třicet let a který svou tvorbou přesáhl hranice tehdejšího Československa. Režíroval mnohokrát také v Belgii, kde si za svůj přínos divadlu vysloužil ocenění „Rytíř řádu belgické koruny“. A nebýt roku 1968 a vpádu sovětských vojsk, byl by jeho evropský věhlas pravděpodobně ještě větší. On se však rozhodl zůstat v Československu a být věrný Vinohradskému divadlu.

František Štěpánek se narodil 29. května 1922 v Náchodě, kde už za svých gymnaziálních studií spolupracoval s místními ochotníky. Vystudoval ekonomii, ale svůj profesní život spojil s múzickým uměním. Začínal v Brně, jednak v brněnském rozhlase, jednak také ve Státním divadle. V roce 1952 dostal angažmá v Armádním uměleckém divadle E. F. Buriana, kde vytvořil například nezapomenutelnou inscenaci Matky s Otýlií Beníškovou v titulní roli. U „Burianů“ strávil pět let a v roce 1957 přijal nabídku do tehdy ještě Ústředního divadla Československé armády, od šedesátých let Divadla na Vinohradech, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1988.

Měl silný vztah k tradici, ve svých režiích ctil autory, ať už inscenoval díla klasická, či moderní. Neměl příliš rád experimenty, neschvaloval režijní naschvály, jeho režie byly pečlivé, precizní, přesto nápadité. Ačkoli velmi dobře věděl, co chce, a lpěl na přesnosti, uměl naslouchat hercům a dával prostor jejich nápadům. Za těch více než třicet let vytvořil na padesát inscenací, některé zapadly, jiné se ale zapsaly do vinohradské historie. Vzpomeňme alespoň Maryšu bratří Mrštíků s Gabrielou Vránovou v titulní roli (1972) nebo spolupráci s Danielou Kolářovou a Jaromírem Hanzlíkem například v Shakespearově komedii Mnoho povyku pro nic (1971) či v Čapkově Loupežníkovi (1972). Shodou okolností režíroval i dva tituly, které jsou na repertoáru Divadla na Vinohradech i v současné době: Romea a Julii (1979) a Obchodníka s deštěm (1984) se Svatoplukem Skopalem jako Billem Starbuckem a Hanou Maciuchovou nebo Alenou Procházkovou v roli Lízy. Velmi si rozuměl s Vlastimilem Brodským a Josefem Bláhou, s nimiž nazkoušel velmi úspěšnou, lehce bulvární komedii Vstupte! (1974). S toutéž dvojicí vytvořil v roce 1988 i svou finální vinohradskou inscenaci Já nejsem Rappaport, která byla trochu symbolicky i poslední divadelní rolí Vlastimila Brodského.

Gabriela Vránová v titulní roli dramatu Maryša
s Radoslavem Brzobohatým (Francek), r. František Štěpánek, 1972
Dlouhá léta byl také pedagogem režie na pražské DAMU a své studenty vedl především k poctivosti, pečlivosti a srozumitelnosti. Dbal na to, aby všechno dávalo smysl, aby inscenace a režijní vize měly hlavu a patu. Sám jsem měl to štěstí, že jsem se s ním jako s pedagogem na konci devadesátých let ještě setkal. Mně osobně pomáhal s klauzurními ukázkami jednoho z nejtěžších Shakespearových textů – se scénami z Macbetha. Nejvíc se však staral o naše zahraniční studenty, u nás v ročníku konkrétně o korejského režiséra Ho Shina. Nezapomenu na obraz, kdy František Štěpánek sedí s Ho Shinem nad figurkami ze hry Člověče, nezlob se a rozebírají mizanscény z Ho Shinovy absolventské – a nakonec velmi úspěšné – inscenace Molièrova Lakomce. K Ho Shinovi (a zřejmě i k ostatním studentům) měl až otcovský přístup, a když se Ho Shinovi narodilo první dítě, pojmenoval ho náš spolužák právě po svém profesorovi František Shin.

Premiéru Lakomce v DISKu v květnu 2000 ještě viděl, ovšem krátce po ní, 13. října téhož roku, odešel do divadelního nebe.

 

Þ