DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2021 / 2022 / II - ŘÍJEN
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Pátečníci jsou opět ve Vinohradském divadleJan Vedral
Petr Kostka (TGM) a Jan Šťastný (Karel Čapek) v inscenaci Český románPátečníci se znovu vrátili do Divadla na Vinohradech! A to v inscenaci Český román, jejíž scénář napsal Jan Vedral podle stejnojmenné knihy Olgy Scheinpflugové a podle jejích nedokončených memoárů Byla jsem na světě.
V románu (i v naší inscenaci) vyzvídá Olga na Ferdinandu Peroutkovi, co že se to děje každý pátek odpoledne ve vinohradské vile, kterou si Karel a Josef Čapkové postavili roku 1925. Schází se tam prý výhradně mužská společnost, tvořená intelektuální, tvůrčí a politickou elitou první republiky, ženy tam nemají přístup. Dokonce i občerstvení si pánové připravují a servírují sami!
To moderní a emancipovanou Olgu Scheinpflugovou přirozeně hněvá, protože jinak jí v intenzivním milostném vztahu, procházejícím ovšem mnoha peripetiemi, Karel Čapek otevřel bez zábran svou duši i svůj svět. Jen čapkovský dvojdomek je pro ni zapovězeným územím až do roku 1935, kdy patnáctiletá známost konečně vyvrcholí sňatkem. Ale ani jako paní Čapková se setkání pátečníků nesmí účastnit.
Více se dozvíte v inscenaci Český román, která v režii Radovana Lipuse měla původně mít premiéru v březnu roku 2020(!), ale kterou hrajeme od letošního září snad už konečně pravidelně. A tak pátečníky můžete na scéně vidět na vlastní oči – i s nejznámějším z nich, T. G. Masarykem.
Dnes bychom označili pátečníky jako „think-tank“, tedy pravidelné řízené diskuse rozebírající aktuální problémy, v našem konkrétním případě kulturní a společenské. Karel Čapek vysvětluje vznik této neformální, ale vlivné skupiny prvotní potřebou stanovit „jour fixe“, pravidelný den, kdy by se scházel k debatě původně s F. Peroutkou, F. Šrámkem, bratrem Josefem – a postupně i s dalšími blízkými lidmi. Okruh pátečníků se postupně spontánně rozšiřoval, za léta jeho existence v něm historici napočítali kolem šedesátky mužů.
Marek Holý (Ferdinand Peroutka) a Andrea Elsnerová (Olga)
v inscenaci Český románV nové vile bratří Čapků byla pro pátečníky vyhrazena místnost, v letních dnech seděli na zahradě, kam také každý z nich vysadil břízu. Zahradník a spisovatel Ondřej Fous, který se dnes stará o obnovu vily a její zahrady, nedávno referoval, že na místě, kde pátečnické břízy rostly dřív, než byly pokáceny nebo zkřenčily, nyní vyrůstají ze semen těch původních nové stromky. To je nadějné nejen dendrologicky, ale i společensky.
Označení „pátečníci“ se ovšem ujalo až po tzv. silvestrovském skandálu, který média rozpoutala v lednu 1927. Fašizující plátky rozpumpovaly tehdy v tisku štvanici, fantazírující o tom, koho všeho zesměšnili na večírku u Čapků herci, parodující dobové politiky – a to v přítomnosti samotného prezidenta! Karel Čapek tomu věnoval delší povídku Skandální aféra Josefa Holouška. Její četba v dnešní době zatrolení veřejného prostoru různými hoaxy je docela poučná: nic nového pod sluncem.
Pátečníci nebyli politickou skupinou, patřili k nejrůznějším tehdejším politickým stranám, ale měli společnou schopnost kritického myšlení a respekt a zálibu v diskusi jako nástroji, jímž je možné se dobírat poznání. A cítili odpovědnost za budování a růst první republiky, v tomto ohledu byli blízcí tehdejšímu Masarykovu „Hradu“. A také proto byli nenáviděni a dehonestováni šiřiteli jednoduchých pravd a primitivních ideologií, ti si pak s pátečníky vyřídili účty za druhé republiky a za protektorátu.
Za pozornost stojí, že Městské divadlo na Vinohradech za první republiky mělo s pátečníky mnoho společného. Nejen tu městskou čtvrť či to, že prezident Masaryk a po něm prezident Beneš divadlo rádi navštěvovali. Když se po Karlu Hugovi Hilarovi, který přešel do Národního divadla, stal roku 1921 uměleckým šéfem Vinohrad režisér a literát Jaroslav Kvapil (na repertoáru mají dodnes divadla na celém světě jeho libreto Rusalky), přivedl do divadla jako dramaturga a režiséra Karla Čapka. Jaroslav Kvapil a Karel Čapek (s ředitelem Františkem Fuksou) určili v základních rysech myšlenkového a estetického ducha vinohradské scény vlastně na celé období první republiky.
Pokud jde o samotné (za Čapkova aktivního vinohradského působení ještě teprve budoucí) pátečníky, přivedl sem Karel Čapek svého bratra Josefa jako scénického výtvarníka i jako autora. Přivedl i básníka Fráňu Šrámka, jehož lyrickou komedii Plačící satyr sám režíroval, a také vojáka, legionáře, lékaře a spisovatele Františka Langera, jehož slavnou Periferii zde uvedl roku 1925 Jaroslav Kvapil jako režisér. František Langer pak léta působil jako dramaturg a dramaturgický poradce Vinohradského divadla. Zdejším dramaturgem se stal na přelomu dvacátých a třicátých let také další pátečník, kritik a spisovatel Josef Kodíček.
Duch pátečníků ožívá v našem divadle i dnes nejen v inscenaci Českého románu, ale také v tom, že se k myšlenkovým a divadelním východiskům těchto osobností vracíme jako k inspiraci naší dnešní scénické práce a že uvádíme díla pátečnických autorů. A také Čapkovy ženy Olgy Scheinpflugové, která musela v pátek odpoledne vždy zůstat za dveřmi…
