2019 2020

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / VII BŘEZEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

PŘIPRAVUJEME

Jan Vedral

Jak neztratit cestu ve tmě?

Antonín Přidal (1935–2017) si tuto otázku nemohl neklást v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy byla jeho slibně se rýsující budoucnost uznávaného básníka, dramatika, překladatele a rozhlasového redaktora násilně přerušena okupací a nástupem normalizační moci. A jako citlivý a vynalézavý „profesionál metafory“ dokázal tuto otázku předložit i společnosti ve dvou „malých nočních hrách“, které napsal po roce 1975. K nim patří také Pěnkava s Loutnou, jejíž uvedení připravujeme na Studiové scéně Divadla na Vinohradech v cyklu Česká a slovenská komorní hra.

Čtená zkouška hry Pěnkava s Loutnou

Normalizační čistky, které, připomeňme si, nevykonávala na příslušnících národů tehdejšího Československa cizí moc, ale touto cizí mocí podpíraní čeští a slovenští kolaboranti, zastavily nástup celé tvůrčí generace narozené ve třicátých letech. Prostějovský rodák Antonín Přidal byl v jejich rámci nemilosrdně vyhozen z unikátní literární redakce brněnského studia Československého rozhlasu. Tu vedl další skvělý moravský básník Jan Skácel. „Seděl jsem devatenáct let doma a většinou překládal, deset let na cizí jméno.“

Tak vypadala Přidalova cesta tmou. Nezadal si s jejím pokušením. Nepřestal pracovat, snažil se jejím nástrahám vzdorovat a lstem čestně uniknout. Díky tomu máme jako čtenáři k užívání například objevitelský překlad Learových limericků, shrnutých ve Velké knize nesmyslů, skvělý převod Rostenova Pana Kaplana, ale také Lorcova, Shakespea­rova i Molièrova dramata, nemluvě o Forsythově Dni pro šakala či oblíbených humoristických románech D. Locka.

Ve svobodných poměrech devadesátých let se Antonín Přidal naplno vrátil do kulturního života. Jako básník, esejista a dramatik, jako veřejný intelektuál (připomeňme jen jeho televizní moderování legendárního Klubu Netopýr), jako vysokoškolský pedagog (na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně založil a vedl ateliér televizní a rozhlasové scenáristiky a dramaturgie). Se čtenáři se rozloučil roku 2015 jedinečnou (a v pořadí čtvrtou) básnickou sbírkou Zpovědi a odposlechy.

V „malé noční hře“ Pěnkava s Loutnou bloudí temným lesem dvě lidské duše, dvě mladé ženy, které básníkova fantazie, zakrývající metaforou normalizační skutečnost, oděla do kostýmu středověkých komediantek (Pěnkavu hraje Jana Kotrbatá, Loutnu Antonie Talacková). Nesou tmou svou chudobu, rovněž i své písně, příběhy a tance, jejichž předváděním se živí, ale také svou lásku, svobodu a naději, a také, jak se ukáže, nový život. Možnost zastavit se, skrýt se, odpočinout si u tepla jim nabídne nečekaně se zjevivší chatrč obývaná záhadnou Starou osobou (Regina Rázlová). Cena, kterou požaduje za možnost uniknout tmě, je ovšem hraniční – znamená vzdát se právě lásky, svobody, naděje a tvořivosti.

Dobrá metafora vždycky obsahuje řadu možných významů. Obraz srážky svobodného tvůrčího ducha s umrtvující negativitou na konci sedmdesátých let a v letech osmdesátých, kdy byla Přidalova Pěnkava s Loutnou častěji českými divadly inscenována, směřoval samozřejmě výkladově k alegorii tehdejších poměrů. Dnešní čtení textu nás však odkazuje k hlubším a podstatnějším souvislostem. Tma z našeho života přece nezmizela a zlo se proměnilo z jednoznačně postižitelných tvarů do bezbřehé podoby, kterou Z. Bauman přesně označil jako „tekuté zlo“.

Jak tedy čelit tmě, která nás obtéká, ať chceme, nebo nechceme?

Inscenaci v režii Kateřiny Duškové (na Studiové scéně DnV režírovala diváky oblíbené Nikdy Lenky Lagronové) jsme plánovali na konec května 2020 a uvedeme ji, jakmile to bude možné.

Malá noční hra