2019 2020

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / V LEDEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

Luboš Pistorius a jeho dramaturgie

Barbora MaškováJana Hlaváčová (Jana) a Jiří Vala (Emil Kalous), L. Aškenazy: Host,r. L. Pistorius, 1960

Po necelé dekádě, kdy vinohradské scéně šéfoval Jan Škoda, se začal na samém začátku 60. let hledat jeho nástupce. Z Plzně byl tehdy povolán šestatřicetiletý režisér a dramaturg Luboš Pistorius, který už ve svém předchozím působišti projevil neobyčejný zájem o uvádění původní české dramatiky. Krátce po jeho nástupu do funkce došlo k další zásadní změně, signalizující postupné reformní snahy, a to ke změně provozovatele. Od 1. července 1960 patřilo pod Ústřední národní výbor v Praze (v názvu však přesto prozatím zůstává čestný titul „armádní“).

Dramaturgické směřování divadla bylo od začátku Pistoriovy éry zřejmé – cílem bylo uvádět nejen české autory, ale zejména hry, které se vyjadřují k aktuálnímu dění. Proto také hned šest z deseti premiér jeho první sezony na Vinohradech měly být nové české hry, mezi nimiž se s velkým úspěchem setkal například Host od Ludvíka Aškenazyho v Pistoriově režii. Reflexe dalších titulů z této linie ovšem byla o poznání problematičtější. Nejnáročnějším se zdálo být uvedení inscenace Kohoutovy hry Říkali mi soudruhu, jejíž premiéra byla třikrát odložena. Hru o komunistovi, který zradí své ideály a stává se defraudantem, sice rozezkoušel režisér Jan Strejček, dozkušoval ji ale Luboš Pistorius. Ani po veškeré snaze text vytrvale upravovat se však inscenaci vlídného přijetí nedostalo. Kritici Kohoutovi vyčítali „papírové postavy, žijící toliko z vůle autorovy a v útvaru, který se podobá nastavované kaši“. Hra se na repertoáru divadla moc dlouho neudržela. Po sedmé repríze (která se odehrála za bouřlivých reakcí pražských i venkovských stranických kádrů) byla hra zakázána. Podobný osud stihl ještě několik dalších inscenací z linie původní české dramatiky.

Pistorius však ve své snaze nepolevil, a začalo se mu dostávat úspěchů v podobě o poznání úspěšnějších inscenací Dietlovy Nehody v režii Františka Štěpánka či Kohoutovy adaptace Čapkovy Války s mloky v režii Jaroslava Dudka. Sám se pak ujal režie hry slovenského dramatika Petera Karvaše Jizva, vracející se k tématu procesů padesátých let. Jak zmiňuje sám autor v jejím doslovu, byla to hra, která „v podstatě vyzvala každého z nás, aby si uspořádal i svůj vlastní ,dvacátý sjezd‘ ve svém lidském, občanském svědomí“, a tím snad nejpřesněji z uváděných titulů naplňovala Pistoriův dramaturgický záměr.

Iva Janžurová (Libuše), J. Dietl: Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi!,
r. F. Štěpánek, 1964
S pokusem o uvedení další Karvašovy hry Velká paruka o režimu vlasatých a převratu v režim holohlavých (přičemž oba používají obdobné metody nátlaku) končí i Pistoriova éra uměleckého šéfování vinohradskému souboru. Do hry bylo zasahováno cenzurou, a Pistorius na protest na svou funkci rezignoval. Musel ji ovšem vykonávat do doby, než se našel jeho nástupce. Vedl tedy divadlo ještě rok a v mezičase mu byla zakázána další původní česká inscenace, a to Dietlova komedie Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi! Na jeho místo, po intervencích ze strany uměleckého souboru, posléze nastoupil František Pavlíček, ovšem Pistorius v divadle zůstal jako režisér a dramaturg. Mezi oběma docházelo k plodné spolupráci a Pistorius režíroval například Pavlíčkovu adaptaci cyklu povídek Rudá jízda Isaaca Babela, uváděnou pod názvem Nanebevstoupení Sašky Krista. Jeho na dlouhou dobu poslední inscenací na Vinohradech byl Goethův Faust z roku 1970 s Radoslavem Brzobohatým v titulní roli a s Petrem Haničincem jako Mefistem.

K výrazné změně v celém divadelním systému došlo v době normalizace. Pistorius jako bývalý komunista a stěžejní osobnost divadla před rokem 1968 musel být z Vinohrad definitivně „odejit“. Nešlo to ovšem tak snadno, neexistoval totiž žádný formální mechanismus, jak jej odvolat (na rozdíl od uměleckého šéfa Pavlíčka). Pistorius požadoval oficiální zdůvodnění ukončení pracovního poměru a odmítal ústní vysvětlení typu „nejsme malé děti, jistě víte, o co jde“. Dostával od divadla plat, ale nesměl v něm vykonávat svou profesi. Byl mu rovněž zabaven pas, a nemohl tudíž pracovat ani v zahraničí. Nové vedení mu neoficiálně sdělilo, že KSČ nemá námitek vůči jeho spolupráci s regionálními scénami. Pistorius však odmítal divadlo opustit bez relevantního důvodu. Situa­ci vyřešila až nabídka ze strany jeho přítele Karla Palouše, uměleckého šéfa Realistického divadla, který mu nabídl práci v Praze – tu Pistorius přijal a spolupracoval s divadlem až do sametové revoluce.

Na Vinohrady se vrátil až v roce 1991, a to hrou Pavla Kohouta Ubohý vrah. V roli petrohradského herce Kerženceva se v inscenaci objevil Viktor Preiss. V knize Vinohradské listování vzpomíná, že jej Pistorius „zaujal nejen jako režisér, ale jako člověk, který umí číst lidi, situace, atmosféry, dokonale analyzovat hru, postavy, s velkou fantazií rozhojnit jejich zázemí a motivace, připravit herci nebývale bohatý materiál“.

A právě toto umění precizní analýzy textu jako těžiště in­scenace vytvořilo základy pro Pavlíčkovu éru druhé poloviny šedesátých let, která tento nastavený princip obohatila o zavedení tzv. kultu hereckých hvězd.