2019 2020

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / V LEDEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

NA FORBÍNĚ

Zuzana PaulusováTomáš Pavelka na čtené zkoušce inscenace Zmoudření Dona Quijota,
s Andreou Černou (Dolores)

Tomáš Pavelka zkouší s režisérem Martinem Čičvákem roli Dona Quijota v Dykově hře Zmoudření Dona Quijota. Hra se vrací na Vinohrady po 105 letech od svého prvního slavného uvedení v roce 1914, kdy ji nastudoval režisér František Zavřel. Kritika tuto inscenaci oceňovala jako nejvýznamnější událost divadelní sezony 1913/14. S Tomášem jsme si povídali o tom, jak se zkouší role Dona Quijota v roce 2020.

Na nastudování této inscenace prý měli v roce 1914 vaši předchůdci jen asi devět dnů…

V té době to bylo zcela běžné. Myslím, že některé inscenace vznikaly ještě o něco rychleji. Pokaždé když si před premiérou říkám „Škoda, že nemáme ještě týden zkoušek“, přemýšlím o tom, jak to tehdy mohli stíhat. Divadlo tenkrát vypadalo jinak než dnes. Diváci byli, myslím, mnohem víc soustředěni na to, co se na jevišti říká, byli zvyklí víc poslouchat. Dnes se na nás ze všech stran valí spousta informací, jsme přesyceni slovy. Zároveň, zdá se mi, se zmenšuje ochota a schopnost se soustředit, jsme roztěkaní a netrpěliví, brzy se začínáme nudit, vyžadujeme stále nové vzruchy, impulzy, překvapení. Náš způsob vnímání také výrazně formuje zkušenost s filmem, televizí, internetem – jsme zvyklí na vizuální komunikaci. Primární složkou divadla v dobách, o kterých se bavíme, byl text a herec, který byl schopen jej srozumitelně interpretovat.

Naučit se své repliky a vědět, kdy je mám říct, je při herecké práci v současnosti sice nejotravnější, ale zároveň nejjednodušší část zkoušení. To se za týden zvládnout dá. Dnešní obecenstvo ale očekává víc než „přednes textu“. Jsme zvyklí vnímat inscenaci jako jistou výpověď tvůrců, zajímá nás „autorský vklad“ nejen dramatikův, ale i režijní, herecký, výtvarný… U Zavřelovy inscenace prý byla novátorským prvkem výprava scény, která tehdejší publikum šokovala.

Nás na jevišti hned tak něco nepřekvapí, současné publikum je spíš zaraženo tím, když na scéně není nic než slova, dnes je paradoxně „uměleckým šrapnelem“ právě inscenace bez vizuálních efektů.

Tomáš Pavelka (1971) pochází z Brandýsa nad Labem, divadlo ho zaujalo už v dětství. Vystudoval činoherní herectví na DAMU (absolvoval 1994), po škole získal angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, poté působil v Divadelním souboru CD 94 a ve Švandově divadle na Smíchově. Členem vinohradského uměleckého souboru je od roku 2016. Jeho první rolí na Vinohradech byl Karel Max v komedii M. Uhdeho Bedřichu, jsi anděl, uváděné na Studiové scéně, na velkém jevišti vytvořil role Borise Čepurnoje ve Sluníčkářích, Krále v Topolově Konci masopustu, v současné době hraje Arnolfa v Molièrově komedii Škola žen a Johna Proctora v dramatu Čarodějky ze Salemu.Věnuje se také pedagogické činnosti – učí herectví na DAMU. Je ženatý, má tři děti.Co dnes tedy mohou udělat herci a inscenátoři s hrou, která je postavena na textu, jako je právě Zmoudření, když nechtějí jít cestou ohromujících vizuálních efektů?

Návrh scény Toma Cillera vypadá nádherně, takže věřím, že si diváci přijdou na své i vizuálně. A pokud jde o smysl Dykova textu, to je na mě ještě brzy, nevím, nejsem zatím schopen říct, co je pro mě Dykův Quijote, Dykův Sancho, a vůbec celá tato hra. V roce 2020 si nemusíme vysvětlovat, že Quijote není jen směšný hubený snílek na vyhublé klisně zápasící s větrnými mlýny. Tak to jistě nevnímal ani Viktor Dyk, to by svou hru ani nepsal – vytvořil svého Quijota, vložil mu do úst slova plná vznešeného, až proklamativního idealismu, a já se k nim musím dostat a „prokousat“ tak, abych v té roli mohl stát nohama na zemi, aby to byl také „můj Quijote“ a aby to tak vnímali i diváci. Musím objevit, co přesně jeho takzvané ideály znamenají pro mne, kvůli jakým ideálům bych byl ochoten se vydat na cestu a nechat se zesměšňovat, protože Cervantesovu i Dykovu Quijotovi se všichni smějí, a on přesto na svých ideálech a cílech trvá. V tom tedy nemám dosud jasno – abych si na to vnitřně mohl „sáhnout“, ale věřím (idealismus?). Věřím si, věřím režiséru Martinu Čičvákovi, věřím kolegům. Za pár měsíců mi bude 49 let. Proto také asi vidím v Dykově hře téma jakési „krize středního věku“. Chlap celý život sedí doma a doufá, že se něco stane, že mu něco nebo někdo do toho života vstoupí a změní jej, a pak mu konečně dojde, že pro to, hergot, musí něco udělat – zvednout se, vzdát se pohodlí, bezpečí, vydat se na cestu a čelit zpochybňujícím postojům svých blízkých i své vlastní nejistotě, výsměchu, který uráží a bolí. Třeba si umane, že chce přejet Atlantický oceán na lodi. Ostatní mu říkají: „Nemáš jachtu.“ A on řekne: „Nevadí, seženu ji.“ „Nemáš peníze.“ „Vydělám je.“ „Nemáš kapitánské zkoušky.“ „Udělám si je!“ Pak zjistí, že beznadějně trpí mořskou nemocí, a že to zkrátka nedokáže – ale zkusil to! Bojoval. Byl rytířem. Byl mužem!

Jak se budeš ke „svému“ Quijotovi dostávat? Vsadíš do role sebe – kus svého nitra?

Samozřejmě, to je princip moderního herectví, že herec do role otiskuje sám sebe, a jinak to ani neumím. Jsem idealista, ale věřím, že nejde o idealismus ve smyslu bláznovství nebo snílkovství, prostě jsem přesvědčen, že existují určité hodnoty a zásady, které nemají být zpochybňovány a má smysl se pokoušet je naplňovat a dodržovat, řídit se jimi za všech okolností. Bez toho by se můj život rozpadl. Jasně že je člověk čas od času znejisťován, zpochybňován, zdá se mu, že jeho snažení ztrácí smysl. Ale bez určitých hodnot bych nedokázal žít. O tom asi mimo jiné píše Dyk – že když člověk ztratí důvěru v budoucnost nebo v něco vyššího v sobě, vlastně ho to zabije.

Spatřuješ v této hře něco typicky českého?

Celý svůj život jsem prožil v Čechách, nemám jinou zkušenost než s českou společností, netroufám si proto soudit, co je pro nás typické. Když nicméně přemýšlím o nás a naší minulosti, často narazím na cosi jako celospolečenský maniodepresivní zápas s realitou. Mám pocit, že se naše společnost nesnadno a nerada nechá vyburcovat k čemukoli, co zavání velkými slovy, city, patosem, ideály. Jsme zkrátka zvyklí stát nohama pevně na zemi. Nadchnout se pro něco, co by mohlo přesahovat naši „kuchyňskou každodennost“, je vnímáno jako potenciálně podezřelé a nebezpečné. Čas od času se ale cosi přihodí, českou kotlinou se prožene jakési vznešené humanisticko-morálně nezápecnické vzepětí odvahy, pozitivního uvažování a touhy po něčem, co nás přesahuje. V této manické fázi nevnímáme, že naše očekávání jsou nerealistická a sny nesplnitelné. Když potom procitneme do „reality“, utvrzujeme se v pocitech zmaru a posilujeme své přesvědčení, že uvěřit ideálům byla chyba. V devadesátých letech jsme třeba chtěli věřit, že se staneme ekonomickými tygry střední Evropy, a když jsme po třiceti letech „pouze“ standardní, ale v porovnání se světem velice bohatou, bezpečnou a spokojenou zemí, nechceme to vnímat a pliveme na všechno pozitivní, čeho jsme dosáhli. A něco takového se v Dykově Quijotovi odráží – když nedokážu nebo nechci žít život pro cosi vyššího já, snažím se ho znemožnit žít těm, kteří se o to snaží. Je to typicky české? Nebo typicky lidské?

S jakým pocitem by měli podle tebe diváci odcházet z tohoto představení?

Pro Quijota je největší neštěstí, že se musí ze své cesty „za snem“ vrátit. Stálo ho spoustu sil opustit život, který ho nenaplňoval, ale je přinucen jej znovu žít. To ho zlomí. A co znamená Dulcinea? Je to ten ideál, který nás přežije? Možná to není hra o ztrátě iluzí, ale o tom, že přijímám život, jaký je. A že k životu patří zklamání z uskutečněných snů. To se ale nesmí stát obhajobou opatrnosti a nečinnosti – když člověk po něčem touží, musí se vzdát svého pohodlí a jít za svým snem. Za každým uskutečněným snem se mu totiž pravděpodobně otevře cesta za dalším…

Zmoudření Dona Quijota