2019 2020

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / II - ŘÍJEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

 

TŘI OTÁZKY (A DVĚ NAVÍC)pro moderátorku Danielu Písařovicovou

Jan Vedral

Některá divadelní překvapení zafungují jen na premiéře, pak už se rozkřiknou. Ale ač známa, působí na publikum při každé repríze vždy znovu překvapivě. K takovým překvapením patří to, že v inscenaci Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy se na jevišti v roli televizních (u autora ještě rozhlasových) reportérů objeví skuteční televizní moderátoři Jakub Železný či Daniela Písařovicová. A Daniele, jejíž vstup do jevištních zkoušek byl skutečně elektrizující, a to nejen díky přítomnosti kamer, ale i díky jejímu osobnímu šarmu, jsem zafušoval do řemesla a položil jí několik otázek. (Uvidíme, zda se bude vykrucovat, tak jako jí na položené otázky neodpovídá řada jejích hostů v televizním studiu.)

Jak se cítíte na velikém vinohradském jevišti před několika stovkami diváků v přítomnosti herců, jako jsou Dagmar Havlová Veškrnová, Tomáš Töpfer či Petr Kostka?

Nepatřičně. Protože si přece jen uvědomuju, že nejsem herečka. Ale nabídka byla natolik lákavá, že na ni nešlo říct ne. Vinohradské divadlo se prostě neodmítá. Moc dobře vím, že rozdíl mezi mnou a všemi ostatními na jevišti je několik koňských délek. Hraju ale novinářku, kterou už jsem si párkrát v životě „zkusila“, takže mám (snad) alespoň z čeho čerpat.

V Událostech ČT si nelze nevšimnout toho, že vás a ostatní moderátory někdo režíruje, posunuje a otáčí vámi před kamerou. Jaká je oproti tomu vaše zkušenost s divadelní režií (Jana Buriana) a dozvěděla jste se při divadelním zkoušení něco nového o vystupování před veřejností?

V televizi jsou pokyny od režiséra úplně jiné. Věcné. „Otoč se do téhle kamery, musíš končit s rozhovorem, už nemáme čas.“ Nebo třeba: „Spojení se nepovedlo, omluv se divákům.“ Režisér ale nemluví do stylu, jakým reportáže uvádím. Což je velký rozdíl oproti divadlu. Měla jsem problém hlavně s hlasitostí, nebylo mě zpočátku vůbec slyšet, protože na takový velký prostor nejsem zvyklá.

Když jste přijala naše pozvání, seznámila jste s hrou a koncepcí inscenace. Co vás na Návštěvě staré dámy osobně zaujalo, proč jste „do toho šla“?

Herecké prostředí pro mě bylo vždycky lákavé. Když jsem byla menší, hrávala jsem v Jaroměřicích nad Rokytnou amatérské divadlo. Přišlo mi neuvěřitelně zajímavé být u toho, když se takové dílo tvoří. Jak režisér pracuje s herci, jak pracuji oni sami s textem. K tomu se běžně lidi nedostanou…

Reportéři ve hře zpravují diváky o skutečnosti ve městě Güllen, její obraz – ač v přímém přenosu – však vůbec neodpovídá tomu, co se tam opravdu děje. Máte podobnou zkušenost s mediální manipulací i ze své praxe a jak jí čelíte?

Teď se to děje dnes a denně. Existuje cela řada dezinformačních webů, kterým lidé věří. Přeposílají si je mezi sebou, šíří se veřejným prostorem. Nejlepší je ověřovat, hledat další zdroje. A nezůstat u prvního odkazu, který vám ve vyhledávači na internetu naběhne.

V živém zpravodajském vysílání je vše vždy poprvé a neopakovatelné. Baví vás reprízy a těšíte se na ně?

Baví. Pro mě jsou totiž tyhle divadelní reprízy „úplně poprvé“. Sice říkáte stejný text, ale kolikrát jinou intonací, stojíte malinko jinde na jevišti… Neumím zahrát věci stejně.