2018 2019

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/X - ČERVEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTIČeští herci žádají o milost pro Jiřinu Štěpničkovou

Eva Langšádlová

V roce 1954 podala sestra Jiřiny Štěpničkové spolu s jejím tehdy sedmiletým synem žádost o prezidentskou milost. Souběžně s ní se na A. Zápotockého obracejí ve stejné věci herci Národního divadla a Městských divadel. Přesvědčení, že Štěpničková „již vykonala pro naše umění kus dobré práce a ještě může našemu divadlu i filmu v budoucnosti dát své zkušenosti a poctivé umělecké snahy“, svými podpisy pod žádostí stvrdili Zdenka Baldová, Ladislav Pešek, Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan, Karel Höger, Bohumil Záhorský, Rudolf Hrušínský, Václav Voska, Dana Medřická, Marie Rosůlková a mnoho dalších, včetně Martina Friče či Jiřího Trnky, ale ani jeden člen DČA.

Lída Vostrčilová patřila mezi členy souboru, kteří nezamítli
žádost o milost pro J. Štěpničkovou. Na snímku jako Marie
Poljaková v inscenaci Nositelé řádu, r. Otto Haas, 1953
Žádost o milost pro J. Štěpničkovou
adresovaná Antonínu Zápotockému

Jarmila Švabíková, v té době už herečka Komorního divadla, se svěřila Světle Svozilové, že ji kolegové vyzvali, aby tuto petici také podepsala. Když odmítla, vytkli jí, že „Štěpničková dostala tak příšerný trest i v důsledku kádrového posudku z DČA a že nebýt toho, dostala by pouze pět let“.

Na Jarmilu Švabíkovou a Světlu Svozilovou, bývalé vinohradské kolegyně Jiřiny Štěpničkové, to ale nijak nezapůsobilo, stejně jako na ostatní členy DČA. Když žádost o milost dorazila k vyjádření do DČA, zaujali k ní téměř všichni herci zamítavé stanovisko. Až na čtyři, jak řekla v rozhovoru pro Divadelní noviny v roce 1968 Jiřina Štěpničková: „Rudolfa Deyla ml., Lídu Vostrčilovou, Josefa Chvalinu. Čtvrtého neznám, dosud se mi nepřihlásil, abych mu mohla poděkovat.“

Jiřina Jirásková v souvislosti s vyjádřením členů DČA k žádosti o milost zmiňuje naopak čtyři „zlé kolegyně“, které zaslaly prezidentovi rezoluci, aby nepřipustil zkrácení trestu Jiřiny Štěpničkové. O tom, že členové armádního divadla skutečně nějakou takovou rezoluci napsali, je zmínka i v tehdejších podkladech pro prezidenta. Rezoluce sama se však nezachovala.

Antonín Zápotocký žádosti o milost v roce 1954 nevyhověl. Herci ale ve svém úsilí pokračovali, stejně jako sestra Jiřiny Štěpničkové. V roce 1955 žádají o prezidentskou milost členové Národního divadla v čele s Leopoldou Dostalovou. O rok později donese do kanceláře prezidenta žádost o milost osobně Jaroslav Vojta. I když žádosti nebudou příliš úspěšné, přece jen je v roce 1956 snížen Jiřině Štěpničkové trest z původních patnácti na deset let.

Na podzim 1957 se zastánci Štěpničkové sejdou na jednom jevišti s členy DČA. Plk. Štrof totiž dostane příkazem, že DČA musí společně s Městskými divadly uspořádat matiné k 50. výročí otevření Vinohradského divadla. Divadelní kritici vysoce ocení výkony bývalých členů Vinohradského divadla – Leopoldy Dostalové, Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka či Dany Medřické. Výkon „domácích“ odbudou podobně jako Svobodné slovo ze 17. 12. 1957: „Matiné doplnili členové Ústředního divadla čs. armády plochým obrazem ze Stehlíkovy hry Nositelé řádu.“

S kauzou J. Štěpničkové budou herci armádního divadla znova konfrontování o pár let později, když tu Luboš Pistorius uvede hru P. Karvaše Jizva. Tato malá občanská činohra, jak zněl její podtitul, se zabývala vykonstruovanými politickými procesy 50. let. A pojednávala nejen o nevinně obviněných a odsouzených, ale především o těch lidech, kteří o jejich nevině věděli, a mlčeli. Inscenace se stala pražskou událostí sezony.

 

S využitím materiálů uložených v AKPR ČR a ABS ČR