2018 2019

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ŘÍJEN

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/X - ČERVEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVORV tomto divadle mi srdce bije radostí

Barbora HančilováOndřej jako Laco s Otakarem Brouskem ml. (Otec)
v inscenaci Hrobníkova dcera, r. Šimon Dominik, 2018

Ondřej Kraus vystudoval herectví na JAMU v ateliéru profesorky Niky Brettschneiderové, poté působil v divadle CED, ve Východočeském divadle Pardubice, ve Švandově divadle či v Divadle Reduta. Do angažmá do Divadla na Vinohradech nastoupil v roce 2018. Na velkém jevišti ho můžete vidět jako Merkucia v dramatu Romeo a Julie, jako mladého a ambiciózního Michaela Bergmana v insceanci Fanny a Alexandr, v Konci masopustu je jednou z Maškar. Na Studiové scéně ztvárnil Františka v Ulitách, Laca v Hrobníkově dceři a nyní nově také Slávka v inscenaci Za dveřmi, která měla premiéru 31. května.

Slávek, jehož ztvárňuješ ve hře Za dveřmi, se uvázal hypotékou k rodinnému domu své ženy. Zároveň ho ale dům i daná finanční situace stísňují. Jaký máš ty vztah k domovu? Umíš si představit, že by ses podobně svázal s nějakým domem?

Vztah k domovu je pro mě velice zásadní. Je to místo, které mě nesmírně formovalo a udělalo ze mě člověka, jakým jsem. Doufám, že dobrým. Nejsem si jist, zda bych se dokázal takto svázat s nějakým existujícím domem, který má vlastní historii, vlastní zaběhnutý řád, vlastní život... Dovedu si ale představit, že bych si vzal hypotéku na svůj vlastní domov, který, ať už od základu, nebo úpravami, budu vytvářet společně s někým, s kým by to mělo smysl. Na druhou stranu, kdyby vedle mě byla žena, kterou bych miloval tak jako Slávek Aničku, kdoví, čeho všeho bych byl schopen. Ženy mají neuvěřitelný dar – vést muže!

Bydlíš na rodinném statku – jaký je příběh vašeho domu? Byl jako dům ve hře Za dveřmi někdy okupován?

Příběh našeho domu by možná vydal i na film! Za druhé války byla rodina Krausů (moji prarodiče) vystěhována; prababička se třemi dětmi do vedlejší vesnice a pradědeček pro svůj původ do Terezína. Statek tehdy vedl nějaký německý farmář. Podle všeho to byl normální, slušný člověk, ale když válka končila a blížila se vojska Spojenců, tak na náš statek přijeli dva mladí němečtí vojáci, aby pomohli onomu farmáři sbalit se. Vtom na vrata zaklepali dva myslivci z vedlejší vesnice, kteří se rozhodli pomstít svého kamaráda, jenž ve válce padl. Oba mladí vojáci, kteří podle všeho nikdy nebojovali, byli zastřeleni a zakopáni u nás na zahradě. Farmáře snad potom dohonili nedaleko a také ho zastřelili. Podle všeho jsou ti mladíci na té zahradě dodnes.

Ondřej (Slávek) s Janou Kotrbatou (Anna)
na zkoušce inscenace Za dveřmi
Ve hře Za dveřmi se mimo jiné střetává princip zakořeněnosti a světoběžnictví. Umíš si představit, že by ses stal takovýmhle světoběžníkem? Je pro tebe důležitá možnost cestovat?

Ta je pro mě stejně důležitá jako svoboda slova a vyznání! Já sice světoběžník nejsem, ale nedovedu si představit, že by mi někdo zakázal vyjet někam „ven“. Já miluju naši vlast. U nás se cítím svobodně a šťastně, ale chápu lidi, co tuto potřebu mají, a neodsuzuju je. Jen jim moc nerozumím.

V Hrobníkově dceři hraješ Laca, vůdce Karpatských vlků, nacionalistické „hlídky“. Kde pro tebe osobně leží hranice mezi láskou k domovu a k vlasti a nacionalismem?

Těžká otázka. Já jsem rozhodně vlastenec. Mám náš národ vlastně moc rád, i když mám pocit, že v poslední době strašně tápe. Ale soudě podle historie, síla našeho národa se probudí vždy, když je nejhůř – pak je vždycky líp! Co se týče mého domova, to je nejsvatější místo na této planetě! O to se nikdo nesmí ani slůvkem opřít. V opačném případě se neznám!

Abys mohl hrát a zároveň jezdit na koních, musíš skoro každý den ze svého domova na Orlíku dojíždět, jak to zvládáš?

Blbě. Denně najedu bezmála dvě stě kilometrů a musím vstávat nejpozději v šest ráno, abych se vyhnul kolonám, stihl ranní kávu s kolegyní Kotrbatou a třeba si prošel text na nadcházející zkoušku. Ale stojí to za to. Tohle divadlo je splněný sen a každé ráno, když projdu vrátnicí, cítím příval úcty a štěstí.

Učíš děti jezdit na koních, staráš se o koně, jezdíš ještě i závody?

No děti... dnes už jsou to skoro dospělé slečny. A jeden kluk! Momentálně mám asi devět svěřenců, které trénuji – z toho je asi pět aktivních závodníků. Včetně mamky a bráchy. Jo, takže kluci vlastně dva. A já sám momentálně sedlám tři koně pro aktivní závodění – dva vlastní a jednoho soukromého. Časově je to náročné, ale má to jednu velkou výhodu – v sedle člověk zapomene. Na všechno. Toho parťáka, kterého máte pod zadkem, nezajímá, jak těžkou roli právě zkoušíte nebo jakou depresí si právě procházíte. Potřebuje vás naplno a v přítomnosti – vlastně tak jako kolega na jevišti.

Jak se vlastně kluk ze statku dostane k herectví? Co tě na něm přitahovalo? Inspiroval tě tvůj starší bratr Martin Kraus, který také v Divadle na Vinohradech hrál?

Rozhodně! Nebýt bráchy, asi bych o herectví ani neuvažoval. Nejspíš bych byl veterinář nebo právník nebo speciální pedagog – jako mamka. Když se brácha dostal na JAMU, byl jsem ještě na základní škole. U nás v rodině z toho bylo velké pozdvižení – v dobrém slova smyslu. Rodiče nás s bráchou neskutečně podporují v tom, co děláme, za to jim patří obrovský dík. Já pak šel na gympl do Sedlčan. Tam jsem pochopil, že ležet v učení není to pravé ořechové, tak jsem se hlásil na FAMU, vždycky mě bavilo dávat někomu připomínky... To ale nevyšlo. Tak „zbylo“ herectví. Na DAMU mě poslali pryč, přišel jsem pozdě s přihláškou. No, a na JAMU se mě ujala moje herecká maminka – Nika! Dáma, na kterou si vzpomenu pokaždé, když vylezu na jeviště. Moc doufám, že je aspoň trochu pyšná.

Co ti přináší působení ve vícegeneračním divadle? Učíš se hraním se staršími kolegy?

No rozhodně! Učím se stále a učím se rád! Působení zde mi přináší radost. Mám skvělé kolegy ve svém věku, se kterými je mi doopravdy dobře. Jsou to skuteční přátelé, kterým se můžu vyplakat na rameni nebo se s nimi od srdce zasmát – to je neskutečně důležité! Vedle toho jsou pak herci s velkým „H“. Vyhraní a zkušení matadoři, od kterých se člověk učí. Být vedle nich na jevišti je zážitek, čest a důvod k pokoře. Pozorovat je při zkouškách je... nelze to popsat. Já bych je tady hrozně rád vyjmenoval, ale je to zbytečné, protože jsou to vlastně úplně všichni a každý z nich s sebou nese něco, co mi naprosto imponuje! Zkrátka, v tomto divadle mi srdce opravdu bije radostí!