2018 2019

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/VIII - DUBEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

ROZHOVORChtěla bych si zahrát i chlapa

Barbora HančilováJana Kotrbatá (Anna) s Markem Lamborou (Franci)v inscenaci Periferie, r. Martin Huba, 2017

Jana Kotrbatá je členkou souboru Divadla na Vinohradech už druhým rokem. Do angažmá nastoupila hned po absolvování DAMU. Na velkém jevišti jste ji mohli vidět v inscenacích Periferie, kde hraje i tančí v roli Anny, v Čarodějkách ze Salemu jako Abigail nebo ve Fanny a Alexandrovi jako Justýnu.

Na Studiové scéně DnV hraje v inscenaci Ulity a nyní zde připravuje roli Anny v mé hře Za dveřmi. S Janou jsme se potkaly jako spolužačky na DAMU a hrála už v in­scenaci mé absolventské hry Kamarádi, kde bravurně zvládla roli Moniky a v situaci hádky s partnerem měla opakovaně potlesk na otevřené scéně.

Většina postav ve hře Za dveřmi v určité fázi zvažuje emigraci, ať už z politických, nebo osobních důvodů. Uvažovala jsi někdy o životě v zahraničí, ať už kvůli práci, lásce, nebo politice?

Ano. Po každém vyhlášení výsledků voleb v posledních letech. (smích) Ale doopravdy ne. Už jak dítě jsem bytostně nesnášela jakékoli změny. Když mi byly asi čtyři roky, koupili moji rodiče do bytu nový telefon. Po několikadenním naléhání ale nakonec „museli“ vrátit ten starý, nefunkční přístroj na původní místo, protože jsem vydržela hodiny stát u poličky a naprosto klidně (bez pláče nebo hysterie) je přesvědčovat, že ho tady potřebuju, jelikož tady má své místo, a měl by tu tedy logicky být. Na oplátku jsem byla ochotna ten nový přístroj akceptovat na novém místě. Když jsme se přestěhovali do rodinného domu a já žádala, abychom do něj přesunuli ten starý byt, už mi pochopitelně nevyhověli. Postupem času se tato obsese nebo povahový rys samozřejmě obrousil, ale je pravda, že se těžko přizpůsobuji novému prostředí nebo lidem, mám ráda pořádek a věci tak, jak je znám, jak je mám ráda a pod kontrolou. Navíc neumím být sama, a především mám krásný a silný vztah ke své rodině a velmi těžko by se mi opouštěla.

Hra Za dveřmi vypráví o tom, jak politika a společenské podmínky ovlivňují osobní život rodiny. Máš v rodině nějaké podobné příběhy?

Mám, naštěstí ne tak fatální. Můj dědeček je původem Němec. Do Čech se dostal s matkou a jejím druhým manželem. Dědečkovy sestry oddělila demarkační čára – jedna zůstala v západním Německu, druhá emigrovala do Ameriky a nikdo z nás ji už nikdy neviděl. Ačkoli můj tatínek úspěšně složil přijímací zkoušky na vojenskou leteckou školu (dokonce s dohodou, že po osmileté službě na vojenském letišti bude propuštěn na civilní), obdržel nakonec dopis s rozhodnutím, že mu studium nebude umožněno, jelikož má příbuzné v kapitalistické cizině. Jeho otec se tehdy opil, běhal po náměstí a křičel: „Komunisti jsou kurvy!“ Naštěstí tehdy zasáhl soused, kamarád se stranickým vlivem, a dokázal odvrátit hrozící vězení.

Jana jako Abigail Williamsová s Igorem Barešem (Místoguvernér Danforth) v dramatu Čarodějky ze Salemu, r. Juraj Deák, 2017Zahrála sis v historických i současných hrách. Co jsou pro tebe výhody a nevýhody klasiky oproti současným hrám?

Nemám odehráno tolik, a možná i proto žádné výhody a nevýhody historických a současných textů nevnímám. Myslím, že se to nedá tak lehce zobecnit. Je to velmi individuální a záleží na samotném textu, na jeho kvalitě, žánru hry, tématu, obsahu... Něco člověku prostě sedne, a je jedno, jestli je to ve verších, nebo ne, někdy může i klasika promluvit k člověku víc než současná hra psaná dnešním jazykem.

Ve hře Za dveřmi je důležité téma domova a zakořenění. Pocházíš z Českých Budějovic – jak jsi zvládala přesun do Prahy?

Podobně jako postava Aničky mám tendenci lpět na minulosti, na tom, co bylo. Navíc, jak už jsem říkala, nenesu dobře ani menší změny, a odchod z „Budějc“ na DAMU pro mě byl změnou zásadní. Ze začátku jsem byla v Praze hodně nešťastná. Chyběli mi naši, můj kluk, kamarádi, tancování, město, náš dům a tak nějak všechno, co jsem znala a měla ráda. Když se podívám zpátky a mám-li být naprosto upřímná, trvalo tři roky, než mi tady v Praze začalo být trochu fajn. Teď, po šesti letech, moc ráda jezdím domů do „Budějc“, ale už se i ráda vracím domů do Prahy. Jsem moc šťastná, a to nejen díky svému muži, ale i práci tady v divadle, kde můžu pracovat s úžasnými a inspirujícími lidmi, z nichž se někteří stali mými skutečnými přáteli. Prostě cítím pro mě tolik důležitou jistotu v tom, že nejsem sama, někam patřím, dělám něco, co má smysl.

V Divadle na Vinohradech hraješ se spolužáky z ročníku i s dalšími kamarády. Hraje se ti lépe s hereckými partnery, které znáš dobře osobně?

Samozřejmě. S nimi jsme totiž překročili nějakou obecnou, přirozenou hranici ostychu. Máme k sobě důvěru, nestydíme se, nemáme pocit, že jsme zkoušeni, hodnoceni. Pro mne je snazší otevřít se na jevišti člověku, s kterým jsem strávila alespoň chvíli mimo prostor zkušebny či jeviště. Myslím, že se spolužáky nebo s kolegy, se kterými se potkáváme častěji, na sebe lépe slyšíme. Úskalí je ale v tom, že už také občas dovedeme předvídat, co ten druhý udělá, a mohlo by se stát, že se přestaneme překvapovat. Spolupráce se staršími a zkušenějšími kolegy je zase cenná z toho důvodu, že je můžu sledovat při práci a spoustu se toho naučit. Nicméně v našem „dětském koutku“ je sice legrace a máme se rádi, ale dokážeme makat a jsme velmi kritičtí sami k sobě i mezi sebou navzájem a dokážeme si říct i to, že jsme „stáli za prd“. To mám ráda.

Máš blízko k tanci, sama jsi dřív tančila a tvůj manžel je tanečník. Nechybí ti někdy tanec? A neuvažovala jsi někdy o tom, že bys byla tanečnicí?

Chybí, moc. Však jsem v Baletní škole Jihočeského divadla vyrůstala a protančila patnáct let. Ale baletkou jsem být nechtěla ani jako malá. Mistr baletní školy mě sice dlouho přemlouval, abych šla zkusit Pražskou konzervatoř, ale já jsem už ve školce toužila stát se lékařkou. Tento sen mi vydržel i na gymnáziu, kde se ale ukázalo, že jestli něco v životě nikdy nedokážu pochopit, tak je to i ten nejjednodušší chemický vzoreček. Navíc jsem si v té době začala uvědomovat, že mě divadlo, i když jenom jako komparzistku, začíná lákat čím dál víc, až jsem se nakonec přestala snažit vypočítat molární hmotnost atomu a začala se připravovat na DAMU.

Máš nějakou vysněnou roli?

U hereček se obecně očekává, že budou toužit po hlavních rolích. Ale to není pravda. Já toužím hrát role, ve kterých je co hrát, o čem a proč. Ale jednu „vysněnou“ mám – je to Štěpa z Havlíčkových Petrolejových lamp. Jo, a taky bych si chtěla zahrát chlapa.