ROZHOVORHerectví je dílo pro jedinou vteřinu…
Jan Vedral
Regina Rázlová (Rebeka Nurseová) s Ivanem Řezáčem (Parris),
v pozadí Eva Režnarová a Jiří Plachý v dramatu Čarodějky ze Salemu
Regina Rázlová se vrhá do zkoušení nové role s pokorou, která sluší těm, kdo na Vinohradech začínají, s energií, kterou by jí leckteří „vyhraní“ herci mohli závidět, a s hereckou zkušeností svědčící o umělecké zralosti. Navíc i s bohatou lidskou zkušeností, již nezískala jen u divadla a u filmu, ale kterou draze vykoupila vlastním životem. Nechce o tom mluvit, i když se známe od 70. let. Vrací se k činohře a na velké jeviště a její zaujetí hereckou prací dokáže strhnout celý soubor i vinohradské diváky.
V prosinci roku 2016 ses vrátila po mnoha letech herecké nepřítomnosti na velké jeviště. V Millerových Čarodějkách ze Salemu hraješ významnou postavu Rebeky Nurseové. Byl to snadný návrat?
Mám ráda Vinohradské divadlo proto, že se za současné umělecké správy snaží nepodléhat módním trendům. Naopak, bojuje s nimi velmi statečně. Po jevišti neběhají muži v síťovaných punčochách, herci s režiséry hledají emoce a příběh, dramaturgové neznásilňují a nepřepisují hry se sebevědomím, že jsou lepší než břídil „Šejkspír“... Ano, miluji divadlo na velkém jevišti. Ale v životě, jak dobře víš, ještě to, že něco máš rád, nebo dokonce miluješ, neznamená, že to bude snadné. A když máš štěstí, tak i nesnadné může být krásné. A já to štěstí zkrátka měla. Juraj Deák mi s tím návratem pomohl.
A to je můj příběh s úžasným představením Čarodějek.
Nesluší se s dámou mluvit o jejím věku, ale přesto dovol: řada tvých hereckých generačních souputnic a souputníků v tomto věku opouští jeviště, mají té řehole zkrátka dost. Mýlím se, když vnímám tvou chuť do práce jako nový začátek?
Mladý muži, máš pravdu, o věku se s dámou mého věku mluviti nemá. Ale když už o tom začínáš... Zkrátka, znám mnoho lidí, i „zralejších“, než jsem já – a jak pěkně každý den pracují! A mimochodem, nezapomeň, že my také chodíme po večerech do divadla. Takže – my „zralí“ a ještě „zralejší“ jsme nejen rádi pracující, ale i ti v hledišti se dívající. A bacha – je nás hodně!
Regina Rázlová (Paní Pražka) s Markem Lamborou (Rafael)
v inscenaci Konec masopustuVzpomínám si, jak jste společně s Petrem Olivou někdy v 70. letech zkoušeli s mým otcem, režisérem Rudolfem Vedralem, v jeho obýváku hru tuším o Casanovovi v Duchcově. V té době bylo příjmení Vedral zdrojem potíží se společenským uplatněním – otec nesměl několik let pracovat, neboť neprošel stranickou nomenklaturou. Tys pak učila na DAMU, kterou já jsem směl vystudovat pouze dálkově a až poté, co jsem „kádrové skvrny“ tátova příjmení překryl po maturitě dělnickým povoláním. Ty zase máš zkušenost s výhodami, ale i překážkami, které způsobilo tvé příjmení. Jak dnes vnímáš tyto paradoxy?
Tvůj pan otec, to jest pan režisér Vedral, byl velmi šaramantní a krásný muž. Zkoušení té hry byl pro mě tudíž dost problém. Měla jsem totiž Casanovy hned dva! A jaké! A když se tak na vás, pane dramaturgu, dnes dívám, jste svému otci dosti podobný... Aha! Já jsem – jak jen jsi to řekl – „dáma s věkem...“. Vidíš, všechny ty překážky, nástrahy, výhody a nevýhody... všechno se nám jednou smrskává do pocitu, že když nás bolí jenom záda, a ne duše, je ten život vlastně dobrý. Nechci zjednodušovat, ale život a smrt to dělají samy, za nás.
A nechceš mi přece jen – ve zkratce – říci dvě věty k paradoxům příjmení?
Dvě věty na to nestačí a dobře víš, že svá příjmení musíme nést v dobrém i ve zlém. Pokud si je ovšem ponecháme. A to jsme učinili. Takže – zkratky, prosím, rozhodně ne!
Vrátila ses nejen na jeviště, ale i k pedagogické práci. Jeden z tvých bývalých studentů – vinohradský herec Ivan Řezáč – na tvé herecké hodiny rád a košatě vzpomíná. Na které ze svých absolventů vzpomínáš ráda ty?
Jsem velmi pyšná, když některý ze studentů řekne, že já jsem byla jeho učitelka. Dojímá mě to. Vážím si jich nejen proto, že jsou to dobří herci, ale i proto, že na mne nezapomněli. Tady na Vinohradech jsou kromě Ivana Řezáče i další. Třeba skvělá Simona Postlerová, tímto jevištěm přešel i Karel Roden, Vilma Cibulková, malinko „žákovsky“ po mně kouká i Tomáš Pavelka... bože, jsou SKVĚLÍ!!!
Paní Pražka v Topolově Konci masopustu je ve hře postavou odjinud – z jiných časů, z jiné společnosti, z města. V prvním nastudování v činohře Národního divadla v šedesátých letech ji hrála legendární Leopolda Dostalová. Jak se ti na postavě a inscenaci pracovalo?
Patřím k těm málo ještě žijícím, kteří si tu inscenaci pamatují. Ano, paní Dostalová byla legendární dáma s dokonalou dikcí, chováním, krásným hlasem a nádherným fiží z pravé krajky. Ona prostě byla opravdu z jiného času. Ale její pozvání na červené víno – to byla báječná současnost! Myslím, že herec nemůže – a to ani sebelepším způsobem – někoho opakovat. To je imitace typu „moje tvář má známý hlas…“. Herectví je přece dílo pro jeden večer, pro jednu chvíli, pro jednu jedinou vteřinu, kdy se trefíte a otevře se vám herecké nebe plné spokojených, citem zasažených diváků. Můžete se inspirovat? Ano, můžete i opisovat? Ano, někdy i drobná krádež bude prominuta, ale to všechno jen tehdy, když herec neklame. Moje Pražka je v inscenaci také „odjinud“, ale je udělána z jiné životní zkušenosti, než byla ta paní Dostalové. O to, aby nová inscenace vyjadřovala dnešní životní zkušenost, jsme se ostatně s režisérem Františákem snažili nejlépe, jak jsme dokázali.
Bergmanův životní opus – Fanny a Alexandr – patří, stejně jako Topolova hra, ke kanonickým dílům evropské kultury druhé poloviny 20. století. Těšíš se na roli Heleny, matky rodu Ekhdalů, o jejichž trojgenerační příběhy ve hře jde?
Těším se velmi. Film znám mnoho let a jsem jeho fanoušek. Je to příběh, u kterého vám srdce usedá a duše se léčí. Je úžasné, že to vedení divadla odvážně dává na repertoár. V Divadle na Vinohradech jsou totiž přesně ti výborní herci, které tento opus potřebuje. Mají zkušenosti, techniku, emoce a lásku k divadlu. Snad se mezi nimi neztratím. Držte nám palce! A přijďte. Přeji dobrý rok 2019!
