2018 2019

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/II - ŘÍJEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

 

TŘI OTÁZKYpro doc. Martina Packa,
choreografa výstupů Maškar v inscenaci Konec masopustu

Jan Vedral

Na první zkoušce jste s režisérem oznámili, že hlavní postavou Topolovy hry je sbor Maškar. Proč?

V jedné z nejznámějších masopustních písní se zpívá „Masopust držíme, nic se nehádáme, pospolu“. Píseň na první pohled veselá, já však za tím textem vidím i nevyslovenou hrozbu, že kdo se s námi nesejde, není s námi. Střet jedince, pevné zásadové osobnosti, a té masy, kterou ve hře symbolizují Maškary. Sám jsem mnohokrát zažil masopustní veselí. Jednak jako jedna z maškar, kdy jsem zažíval ten opojný pocit, že teď je vše dovoleno, neb jsme maskováni a je nás moc, a tím pádem se nám nemůže nic stát. A zažil jsem masopust i jako divák a stále mám v živé paměti obraz řítícího se davu hrůzně namaskovaných postav, které vás fyzicky atakují, a vy si stále opakujete: „Je to jen hra, zábava, nic se mi nemůže stát.“ Ale jistotu nemáte. Prostě ta tlupa lidí je velká síla, masky z nich činí anonymní sbor, který se chvíli chová velmi individuálně (každá maškara otravuje někoho jiného), aby se vzápětí a nečekaně spojili a počínali si velmi kolektivně a organizovaně. A proti nim stojí člověk najednou sám, odhalený a v podstatě bezbranný.

Jaký je vlastně tvůj vztah jakožto divadelníka k folkloru a k jeho často pro efekt scénicky využívaným, či zneužívaným podobám?

Folklorem jsem se dost dlouho živil jako tanečník v Československém státním souboru písní a tanců. Díky folkloru jsem posléze vystudoval choreografii na HAMU a seznámil se se spoustou skvělých a inspirujících osobností. Třeba s Alenou Skálovou, zakladatelkou souboru Chorea Bohemica. To, jak vnímaly folklor jako velkou inspiraci k vlastní osobité tvorbě, mě ovlivnilo v pozdější divadelní práci. Mám pocit, že momentálně je folklor spíše zneužíván, různě modernizován, s důrazem na pouhý efekt. Alena Skálová tomu trefně říkala „hop na pomník, juch“.

Josef Topol po maturitě pracoval v Déčku slavného režiséra E. F. Buriana. Vy jste společně s Jaroslavou Šiktancovou se souborem BodyVoiceBand inscenovali Burianovu lidovou suitu Vojna. Odráží se Burianův zájem o lidové umění v Konci masopustu?

Burianova Vojna byl můj dlouholetý sen. Věděl jsem, že k tomu potřebuji skvělé interprety, kteří jsou zároveň dobrými herci, výbornými tanečníky a skvělými zpěváky. A to vše se najednou sešlo díky disponovanému hereckému ročníku režisérky Jaroslavy Šiktancové na pražské DAMU. V minulosti jsem s režisérkou Šiktancovou často spolupracoval a společnou učitelkou byla již zmiňovaná Alena Skálová. Na přípravě inscenace jsme pracovali již od druhého ročníku studia herců, a to jak v hodinách pohybu, tak i v hlasovkách a zpěvu. A ve čtvrtém roce jejich studia měla premiéru absolventská in­scenace Vojna. Stále ji hrajeme v Praze i na zájezdech. A z toho mám velkou radost. Není tedy náhoda, že jsem jako choreograf inscenace Konec masopustu přizval ke spolupráci i několik herců z Vojny. Jejich jevištní zkušenosti s voicebandem velmi rád využiji i v současné práci na Topolově hře. Burianův zájem se odráží v Konci masopustu. Nejen práce s motivy jasně vycházejícími z lidového umění, ale i práce s texty Maškar na principu voicebandu a celková poetika hry jsou důkazem toho, že Josef Topol byl prací E. F. B. při psaní této hry ovlivněn.