2018 2019

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

DIVADLO NA VINOHRADECH SEZONA 2018/2019/II - ŘÍJEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

PREMIÉRA„Člověk je vědomí světa“

Jan Vedral

„Básník prostě věřil, že to, co člověk dělá s nějakou zvláštní láskou a s nějakým zvláštním důmyslem, na který je i příroda krátká, to může odolat času víc než pravé růže, může to být ,skutečnější než skutečnost‘. V tom je to tajemství: Kámen o sobě neví a měsíc o sobě neví. Ale člověk je vědomí světa. Ví o sobě, i o kameni a o měsíci.“

Režisér inscenace Martin Františák na první čtené zkoušce

Citujeme zde závěr Topolovy eseje O čem básník ví z roku 1960. Tehdy pětadvacetiletý autor dvou s úspěchem uváděných her v ní přemýšlí o výjimečném postavení, které má v české kultuře Máchova báseň Máj. Proč Máchova poezie zůstala živá i desítky let poté, co byla zveřejněna, zatímco tisíce jiných česky napsaných básnických opusů odezněly do obecného zapomenutí? V čem tkví to tajemství vítězství nad časem a toho, že výtvor lidského básnění je „skutečnější než skutečnost“?

Uplynulo více než půl století od doby, kdy se Josef Topol zamýšlel nad Máchou. Tehdy nadějný mladý dramatik se stal mezitím dramatikem slavným, spoluzakladatelem významného Divadla za branou, za normalizace autorem umlčovaným a zakázaným, obsluhou kompresoru při rekonstrukci Karlova mostu, signatářem Charty 77, spisovatelem

v 90. letech znovu vráceným na scénu, který už ale léta avizovanou novou hru o svatém Vojtěchovi nikdy nedokončil a její rukopisné verze pálil, zato získal nejvyšší státní vyznamenání z rukou prezidenta Havla, vydal podstatnou sbírku své poezie a zemřel roku 2015 jako jeden z nejvíce ceněných českých básníků a dramatiků. I po všech těchto bouřlivých proměnách společnosti a české kultury zůstal ovšem Máchův Máj stále živým skvostem naší literatury.

A do české klenotnice výjimečných duchovních a básnických výkonů se plným právem přidal i Topolův Konec masopustu, hra, kterou dopsal roku 1963, zcela jedinečný básnický a dramatický obraz života české vesnické pospolitosti 50. let minulého století. A namístě je znovu otázka: proč právě toto dílo mezi desítkami jiných zvítězilo nad časem?

Výjimečná hra navazuje na tradice českého realistického vesnického dramatu (v DnV uvádíme Preissové Její pastorkyňu) a současně čerpá z nejlepších zdrojů české básnivosti (od lidové poezie přes zmíněného Máchu až po Halase či Zahradníčka). Věčnost v kánonu české literatury jí ovšem zajišťuje zejména to, že není psána „od stolu“, tak, aby sloužila nějaké jedné myšlence, ale je psána ze zažité skutečnosti a slouží jen jejímu básnicky pravdivému vyjádření. Příběh rodiny soukromého rolníka Krále, která s tragickými důsledky čelí kolektivizaci, tak není černobílým plakátem, ale dodnes nadčasově živým obrazem rozporů české národní povahy, těch protikladů, které se odrážejí i v dnešní rozpolcenosti naší společnosti.

„Kde není co žít, tam není o čem psát. A když to psaní je o ničem, ani herec nemá co hrát.“ Topolův aforismus z konce 80. let pro jeho Konec masopustu neplatí. Toto velké české básnické drama přináší řadu výjimečných hereckých úkolů. Ani těch se nelze zmocnit zvenčí, ožijí jen tehdy, když herci budou „vědět o kameni i o měsíci“.

V inscenaci Martina Františáka hrají Daniel Bambas Husara, Tomáš Pavelka Krále, Markéta Frösslová Marii, Viktor Javořík Jindřicha, Petr Rychlý Smrťáka, Zuzana Vejvodová Věru, Igor Bareš Cihláře, Regina Rázlová Paní Pražku, Marek Lambora Rafaela, Marek Adamczyk Petra, Pavel Rímský Předsedu, Aleš Procházka Tajemníka, jako Maškary uvidíte mladé členy našeho souboru a členy mimického sboru DnV.

 

Premiéra 19. října 2018