2017 2018

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

DIVADLO NA VINOHRADECH 2018/XX - ČERVEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

PREMIÉRAMalé velké hry na Studiové scéně

    Barbora Hančilová

Inscenace hry Ulity z pera Magdaleny Frydrych Gregorové a v nastudování mladé režisérky Alžběty Burianové má za sebou úspěšnou premiéru na Studiové scéně.

Zuzana Vejvodová (Věra) a Tereza Terberová (Radka) v inscenaci Ulity

Tato tragikomedie se zabývá tématem teroru pozitivity v dnešním světě. Mladí hrdinové se musejí vyrovnávat nejen s reálnými traumaty (jedna z postav je na vozíčku, její sestra se zase musela vzdát svých snů, aby se o ni mohla starat), ale především s všudypřítomným tlakem nutícím k pozitivnímu myšlení a okamžitému překonávání jakýchkoli problémů. „Život zkrátka nikdy nebyl jednodušší…“ Hlavní téma „přemíry pozitivity“ podpořili scénograf Hynek Petrželka s kostýmní výtvarnicí Helenou Tavelovou použitím pastelových barev.

Hra je plná nadsázky a někdy až nekorektního humoru, vycházejícího ze střetu odlišných přístupů postav: psychoterapeutka Hedvika (Antonie Talacková) se snaží svým pacientům vnutit slogany o šťastném životě jako z příruček. Radka (Tereza Terberová), která po nehodě ochrnula, se vůči tomu brání maskou cynismu. Podobně se střetává i se svou sestrou Věrou (Zuzana Vejvodová), která se svým pozitivním přístupem snaží přebít sestřinu neochotu „nevidět tenhle svět jako jednu velkou černou díru“.

Ulity uvádíme na Studiové scéně v rámci cyklu Česká a slovenská komorní hra. V tomto cyklu se zaměřujeme především na současné autory a autory druhé poloviny  20. století.

Z „klasiků“ se velkému diváckému ohlasu těší hra Pavla Landovského Hodinový hote­liér, jejíž scénické adaptace pro Studiovou scénu se ujal Ivan Rajmont. Podobně oblíbená je i inscenace hry Nikdy od nejvýraznější současné české dramatičky Lenky Lagronové. Příběh tří sester, svázaných vzpomínkami na zemřelé rodiče, je citlivým vhledem do ženské duše.

Jevištní adaptace filmového scénáře Jana Procházky Ucho, kterou pro DnV připravila autorova dcera Lenka Procházková, je výsostně aktuální. Základní princip odposlouchávání, které hrozí politikovi aspirujícímu na vyšší post, má sloužit jeho nadřízeným pouze k tomu, aby si zajistili jeho poslušnost a ze společenského parvenue si udělali oddaného lokaje.

Z inscenací, které už měly derniéru, připomeňme zajímavou hru Na kamenném, kamenném poli (Job) od mladé autorky Terezy Verecké nebo známou Kočku na kolejích od Josefa Topola.

V rámci cyklu Česká a slovenská komorní hra plánujeme pro příští sezonu na Studiové scéně dvě premiéry. První hra se sugestivním názvem Hrobníkova dcera je z pera uznávaného slovenského dramatika Viliama Klimáčka. Režie této grotesky ze slovenského venkova se ujme Šimon Dominik, režisér velmi úspěšné inscenace Ucho. Spolu s postavami hry můžeme uvažovat o tom, proč se někteří lidé cítí být vydělení ze společnosti, jak snadné je uchýlit se k jednoduchým ideologiím, i o tom, co v nás navzdory ideologiím zůstává lidského.

Druhým novým titulem příští sezony by měla být hra Barbory Hančilové Za dveřmi v režii Barbory Maškové. Co je za dveřmi a co v intimní zóně pokoje jedné rodinné vily na Ořechovce? V průběhu několika generací se tu v různých obměnách opakuje stále stejné téma okupovaného osobního prostoru – ať už jde v současnosti o turisty, kteří si prostory pronajímají přes Airbnb, nebo v minulosti o okupaci Němci, ruskými důstojníky za osvobození nebo cizími rodinami za socialismu. Rodina se neustále musí potýkat s touhou rodinný dům opustit a téma emigrace se vrací v každé generaci.

Studiová scéna nabízí inscenace silných a netuctových textů a díky intimitě prostoru a blízkosti herců ojedinělý divadelní zážitek. Doufáme, že si z jejího repertoáru vyberete.