2017 2018

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/XIV - PROSINEC Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

Nominace na Ceny Thálie za rok 2017

Umělecké vedení Divadla na Vinohradech každým rokem navrhuje Herecké asociaci své nominandy na Ceny Thálie. Tento návrh vzniká na základě interních a externích hodnocení tvorby divadla, ve shodě s pravidly pořadatele obsahuje mimořádné herecké výkony vytvořené na našich scénách od konce listopadu předchozího roku do konce listopadu roku stávajícího. Nominace jsou řazeny chronologicky v pořadí premiér.

Ondřej Brousek

za roli Peera Gynta v Čičvákově inscenaci Ibsenova stejnojmenného dramatu

Monumentální roli, jejíž rýmované repliky tvoří více než polovinu tříhodinové inscenace, vybudoval Ondřej Brousek jako dokonale komponovaný portrét našeho bezcílného, sebeprožívajícího a hodnotově nezakotveného postmoderního současníka. Proti

přežívající romantizující a kýčovité představě Gynta jako výjimečné osobnosti postavil Brousek s oporou režisérovy interpretace smyslu hry bohatě diferencovanou studii hédonistické celebrity – neosobnosti, která se utápí v různých variantách „žití pro sebe“, neschopna dozrát k lidské dospělosti, ve které je člověk „sám sebou“. Tento herecký výklad role podtrhl Brousek i jako skladatel autorstvím „muzikálového“ čísla Be a troll.

Daniel Bambas

za roli Ludvíka v inscenaci hry Jana Procházky a Lenky Procházkové Ucho, nastudované na Studiové scéně DnV Šimonem Dominikem

Až na animální dřeň úzkosti, závisti a k celoživotnímu lokajství motivujícího pocitu méněcennosti zkoumá Daniel Bambas ve své studii kariéristy Ludvíka postavu, kterou mu autor nabízí. Bambasův machistický, papalášský, alibistický Ludvík, zakrývající bodrostí a odborničením svou nekompetenci a plebejství stejně jako své estébáctví, není pouze portrétem muže minulosti, o níž děj hry pojednává, ale osobitě tematizovaným obrazem hercových a našich současníků. Velká hercova osobnostní investice se projevuje i v – výrazovými prostředky přesvědčivě vyjádřeném – dramatickém oblouku postavy a v nepolevující intenzitě herecké přítomnosti a plné zapojenosti „teď a tady“.

Tomáš Pavelka

za roli Arnolfa, pána z Pařezova, v inscenaci Molièrovy komedie Škola žen v režii Juraje Deáka

Arnolf Tomáše Pavelky je naprosto výjimečným příkladem komediálního herectví, ve kterém se důkladná interpretace dramatikovy postavy násobí precizní osobnostní tematizací každého detailu a je vyjádřena strhujícím mimetickým výkonem. Pavelka s oporou v režijním výkladu

komediálních situací a dalších postav-typů prohlubuje interpretaci směšného, trapného, a současně dojemného žárlivce s pochopením toho, jaké bolestné obsahy pod komickou masku do značné míry autobiografické postavy ukryl autor, který ji napsal sám pro sebe jako pro herce.

Antonie Talacková

za roli Anny v inscenaci hry Jana Procházky a Lenky Procházkové Ucho, nastudované na Studiové scéně DnV Šimonem Dominikem

Psychologicky obtížnou roli Anny ve scénické adaptaci filmové povídky legendárního Ucha vytváří Antonie Talacková s minuciózní přesností ke každému propracovanému detailu, a přitom ve velkém dramatickém oblouku, zachycujícím všechny peripetie, jimiž je postava během „noci pravdy“ nucena projít. Komplexní herecká studie problematického charakteru postavy je vyjádřena diferencovanými prostředky chování a jednání, činy a postoje postavy jsou tak divákům představeny jako vnitřně motivované a srozumitelné, současně herečka svou Annu hraje se zřetelným kritickým odstupem, toho však nedosahuje vnějšími hereckými prostředky.

Dagmar Havlová Veškrnová

za roli královny Eleonory v Burianově in­scenaci Goldmanova Lva v zimě                     .

Suverénní herecké uchopení mnohoznačné postavy a stylově přesné herectví odpovídající oscilaci hry mezi komediální nadsázkou konverzační komedie a psychologizujícím rodinným dramatem charakterizují Eleonoru Dagmar Havlové Veškrnové. Portrét rafinované celoživotní hráčky, která ukrývá své skutečné motivace za složitě budovanými strategiemi, jež současně rozehrává v několika plánech, buduje herečka v intencích Burianovy režie stále znovu překvapujícími rychlými střihy s bravurní hereckou technikou. Za mnoha zábavnými, dojemnými, ale i protivnými maskami, které si postava v hereččině interpretaci v prudkých zlomech nasazuje, je však pocítitelně skrytý působivý obraz samoty a obav ze stáří a životní prohry, který proměnlivou a o dominanci zápasící královnu polidšťuje.

Tomáš Töpfer

za roli krále Jindřicha II. v Burianově inscenaci Goldmanova Lva v zimě

Töpferův Jindřich II. v Goldmanově konverzační komedii, vybudované na půdorysu rodinného psychologizujícího dramatu, je především velký hráč, který rozehrává spletité politické i rodinné vztahové hry s živelným gustem. Herec v důkladně a detailně propracované interpretaci své postavy s ostentativní lehkostí a hráčským/hereckým požitkářstvím přepíná ve vteřině z jedné polohy do druhé, jeho postava je pochopitelná, a současně neuchopitelná. Demonstrace stylově přesného herectví se podobá žonglérskému výkonu, ve kterém herec bravurně „udržuje ve vzduchu“ současně několik míčků – podob své postavy. Herectví jako hráčství tak Töpfer ve svém Jindřichovi tematizuje a virtuózně předvádí. Současně doporučujeme laskavé pozornosti Prezidia Herecké asociace na Cenu Thálie pro mladého činoherce do 33 let Marka Lamboru. Intenzivním, přesně psychologicky modelovaným, hlasově a pohybově bravurním výkonem v roli Franciho v Hubově inscenaci Langerovy Periferie herec prokázal své mimořádné schopnosti pro práci na velké scéně v repertoáru velké činohry. Přísliby, které znamenala především jeho interpretace Romea ve Shakespearově tragédii a Števy v Její pastorkyni Gab­riely Preissové a které poukazovaly k hercově schopnosti přesvědčivě zprostředkovat i generačně spřízněnému publiku nezkreslené obsahy postav klasického dramatu, ve Francim bezezbytku potvrdil.