2017 2018

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/XIII- LISTOPAD Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Dobru, pravdě, kráse…

Rozhovor s vinohradskou divadelní budovou u příležitosti jejích 110. narozenin vedl Jan Vedral.

Milá budovo Vinohradského divadla, ušlechtilé heslo uvedené v titulku tě zdobí už od tvého prvního dne…

Jenže není nad hlavním portálem jako heslo Národ sobě u té stařenky Zlaté kapličky u Vltavy… Dokonce ani v mém průčelí. Moji stavitelé ho umístili dozadu! Dodnes si lámu hlavu, co tím chtěli vyjádřit.

Při příležitosti tvých stodesátých narozenin, které právě slavíš, bych o budově Národního divadla, která je jen o pár desetiletí starší, nemluvil jako o stařence…

Oproti metropolitní evropské divadelní budově jsem ještě pořád mladice! Podívejte na babky La Scalu, Comédii-FranÇaise, na Burgtheater. A v Praze jsem byla až do devadesátých let stále nejmladší specializovanou divadelní budovou, kterou si Češi ve svém hlavním městě postavili. To až pak přibyly takové cácorky jako nový DISK nebo Alfred ve dvoře…

A co Nová scéna?

Tu stavěli jako schůzovní sál, až během stavby ji předělávali na divadlo. Stejně jako řadu kin a sokoloven a podzemních kabaretů ve městě. Dodnes všechny trpí tím, že jsou přeoperované. Kdepak, postavit nové divadlo, jako jsem já, na to se zmohli jen měšťáci z města Královské Vinohrady roku 1907, a hlavní město Praha, aby ke mně přišlo, muselo k sobě po první světové válce Královské Vinohrady připojit.

Skromná tedy zrovna nejsi…

A proč bych měla být skromná? Jsem krásná, vznešená, protože mě moji budovatelé stavěli s rozumem, nejsem přezlacená, ale střídmě ozdobená… Když mě stavěli, přišel se na mě podívat i sám císař – a pochválil mě! A co teprve ta sláva v den mého otevření 24. listopadu 1907! Byl u toho každý, kdo tehdy něco znamenal. A lidé, kteří pro mne pracují teď, říkají, že jsem to nejkrásnější divadlo na světě. Ale právě tak to radní Královských Vinohrad a starosta Víšek i architekt Čenský chtěli. I na náměstí Míru, tehdy Purkyňově, jsem jedna z nejmladších. Když pro mě hledali místo, stál už kostel, radnice i obecní dům… Nejdřív mě za něj chtěli zastrčit, ale pak pro mne Vinohradská záložna koupila pozemek bývalé usedlosti Štikovna a darovala ho obci. Radnice zase uvolnila milion korun na moji stavbu a uměleckou výzdobu, a jak řekli, tak udělali. Myslíte, že by potomci tehdejších otců města byli schopni dům, jako jsem já, postavit za necelé dva roky?

Nápis Dobru, pravdě, kráse je umístěn na zadní straně budovy a málokdo o něm ví...

Už více než dva roky se s nimi dohadujeme o tom, že tě opraví. Ale neboj se, už to odsouhlasili a veřejně slíbili, že na to dají miliardu.

Však si taky pořádnou rekonstrukci zasloužím. Snažili se o ni už moji předchozí správci, ale nikdy se to nepodařilo udělat jaksi generálně. A mně už vlhnou základy a jevištní aparát, který jsem dostala od ing. Křižíka ke svým desátým narozeninám, už dávno dosloužil a já ho udržuji jen silou vůle a jevištní dělníci silou svých rukou.

Ale v padesátých letech už existovaly návrhy, co s tebou udělat…

Naštěstí se to nepodařilo. Chtěli ze mě udělat vojandu! Nazvali mě, budovu s královským původem, Ústředním divadlem Československé armády, a dokonce mi na průčelí v hledišti umístili nápis Sloužím lidu! Jasně že sloužím, ale divákům, múzám, a snad taky tomu dobru, pravdě a kráse… Ale tehdy bývalo plné jeviště herců v uniformách a hlediště plné uniformovaných vojáků. Ale ani to nebylo to nejhorší…

A kdy to bylo nejhorší?

Když mě za druhé světové války nejdřív zavřeli za stanného práva po atentátu na Heydricha a pak neotevřeli, ale dali k dispozici německým filmařům. Ti pořádali v hledišti večírky, rozbíjeli o mou výzdobu lahve, típali doutníky do plyše mých lóžových sedadel… A když do mě spadly na konci války při bombardování dvě bomby, vypadalo to, že je to můj konec, kdyby je tehdejší technikáři z divadla, ve kterém se nesmělo hrát, odvážně nevynesli. Alespoň tak na to vzpomíná můj tehdejší správce Hais.

Ale na začátku sedmdesátých let jsi přece jen prošla velkou úpravou.

Nejdřív kolem mě jezdily v srpnu sovětské tanky a kousek odtud u rozhlasu se střílelo a zabíjelo, pak odvolali těmi tanky dosazení kolaboranti jednoho z mých nejlepších ředitelů F. Pavlíčka a pak, aby to vypadalo, jak se starají, mne konečně opravili. Zrušili galerii, ze které pak v 90. letech vznikla Studiová scéna, zrušili centrální uličku v hledišti, udělali – pět minut po dvanácté – nové, modernější stanoviště pro osvětlovače a zvukaře a dali nová sedadla.

Je vůbec možné, že tě původně naprojektovali a postavili jako divadlo, kam se vešlo 1 350 lidí?

Ano! A to ředitel Štech mluvil stále o „malém“ divadle! Jenže dnešní lidé už nechtějí stát ani sedět za sloupem na bidýlku. Taky jste pořádně zmohutněli, do mých původních sedadel a uliček byste se dnes nevešli. Ale pořád jsem největší specializovaná činoherní budova v České republice.

A těšíš se na svou novou rekonstrukci?

Jak bych se netěšila! Vidím, jak na tom dnešní ředitelství poctivě a tvrdě pracuje. Tak snad ta operace dopadne dobře. K mým narozeninám to tedy Praha nestihla. Snad prý roku 2020. Musím říci, že generace mých budovatelů byla ve svých rozhodnutích i jejich uskutečňování rychlejší. Ale zase určitě neměli tak dobře nastavené transparentní procesy…

Co popřeješ svým dnešním uživatelům a jejich divákům?

Hodně zdaru! Abych byla často plná do posledního přístavku, to mám ráda, a nejradši, když je to na divadlo, které něco podstatného říká ke stavu pospolitosti. A aby se ke mně i další generace divadelníků i publika chovaly jako ke starší, tradici respektující, ale stále moderní partnerce, se kterou je příjemné strávit nejeden večer.