Petr Haničinec (Edygej), Č. Ajtmatov: Den delší než století,|
r. Jaroslav Dudek, 1986
Ve 2. polovině 70. let vládl v české společnosti vynucený, téměř mrtvolný klid. Příliš ho nenarušila ani občanská iniciativa Charta 77, s níž sice mnoho lidí skrytě sympatizovalo, ale v celospolečenském měřítku významný pohyb nepodnítila. Pavlíček podporoval vynalézavou dramaturgii (divadlo uvedlo řadu československých premiér), vlastním autorským vkladem obohatil vinohradský repertoár o dvě významné inscenace – z jeho adaptací povídek Isaaca Babela vznikla inscenace Nanebevstoupení Sašky Krista (v režii J. Dudka), za niž divadlo získalo státní cenu. Zdramatizoval také Čapkův poslední román Život a dílo skladatele Foltýna a sám inscenaci režíroval.
„Stojaté vody“ společenské, politické i kulturní odrážela svým repertoárem samozřejmě i divadla a Divadlo na Vinohradech nebylo výjimkou. Uměleckou tvorbu omezovala řada nepsaných direktiv, např. na repertoáru v každé sezoně musela být minimálně jedna sovětská hra (tento požadavek později dramaturgové obcházeli nasazováním titulů ruské klasiky). Skutečná společenská kritika nemohla existovat, a tak se dramatické konflikty, mnohdy generační, přesouvaly do mnohem intimnějších kulis – často se sice odehrávaly v rámci rodiny či uzavřeného pracovního kolektivu, ale vždy šlo o společenské téma, související se závěry stranických sjezdů – např. jak přesunout do nových paneláků obyvatele vesnic, na jejichž území se mělo těžit uhlí apod. Dramaturg Jan Vedral vysvětluje obvyklé schéma – do děje vstupoval jako osvědčený dramatický typ „starý dělák“ – zkušený pracovník a nositel „pravých ideálů“, který – s jistým porozuměním – objasnil mladým pošetilcům či pochybovačům situaci ze stranických pozic – a nakonec vše dobře dopadlo.
Zdeněk Míka, ředitel divadla v letech 1970–1988, při ohlédnutí za svým působením zdůrazňoval, že „… snažili jsme se o výpověď směrem k současnosti, na jeviště jsme přivedli naše současné dramatiky, pro české divadlo jsme objevili Jiřího Hubače…“
Jaromír Hanzlík (Raskolnikov) a Hana Maciuchová (Duňa),
F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, r. Jaroslav Dudek, 1984Připomínal také uvádění her Jana Jílka, dramatických pokusů dalších mladých českých autorů (B. Fixové, E. Dutky, V. Eliáškové, P. Kováčika), her sovětské nové vlny i dalších zahraničních her, většinou ze „spřátelených“ zemí. „I když umělecká úroveň těchto inscenací byla zajisté rozdílná,“ napsal Míka, „jsem přesvědčen, že z paměti historie Vinohradského divadla nikdy nevymizí inscenace, jakými byli Dudkovi Měšťáci, Richard III., Cyrano z Bergeracu, Den delší než století… a myslím, že tam zůstanou i Diamantoví kluci.“
O těchto úspěšných inscenacích skutečně pamětníci s uznáním hovoří dodnes, inscenace Jílkových Diamantových kluků (v Míkově režii) bývá zmiňována spíš jako typický příklad angažovaného repertoáru své doby.
Jaroslav Dudek se vyprofiloval v respektovaného režiséra, který uměl skvěle pracovat s herci. Jeho inscenace oceňovali diváci i kritici. Stal se tvůrcem vinohradského inscenačního stylu, přestože byl režií pověřován nanejvýš jednou v sezoně.
V letech 1977–87 vykazovala vinohradská scéna vysokou návštěvnost, z divácky oblíbených titulů tohoto desetiletí připomeňme inscenace Přišel na večeři, Dům na nebesích, Sviť, sviť, má hvězdo, Zločin a trest, Obchodník s deštěm či Generálka.
Zájem diváků ještě zvýšilo vysílání seriálu Nemocnice na kraji města (od podzimu 1978). Do většiny rolí přitažlivého Dietlova scénáře obsadil režisér Jaroslav Dudek vinohradské herce, které obrovská popularita seriálu vynesla na vrchol divácké obliby. To se zpětně odráželo v návštěvnosti vinohradských přestavení – diváci se chodili dívat na oblíbené herce i „naživo“.
Členové souboru i další zaměstnanci se shodují v tom, že navzdory normalizaci „tam venku“ vnímali tehdy divadlo jako místo svobody, kde vládly přátelské vztahy a všichni mluvili otevřeně o všem. „Jedinou výjimkou byla Světla Amortová, té se raději vyhýbali všichni kromě mladého Jardy Hanzlíka, který si z ní dělal legraci a ona mu to tolerovala,“ vzpomíná rekvizitářka Květa Krejzová.
Zdeněk Míka díky svým kontaktům na vysokých stranických místech „své“ divadlo zastřešoval a chránil před různými normalizačními tlaky.
Od sezony 1985/86 zřídil novou funkci uměleckého šéfa a angažoval do ní režiséra Jana Nováka, s ním přišel na Vinohrady také dramaturg Jan Vedral. Angažováním mladých divadelníků se Míka snažil pragmaticky čelit tlaku vyvíjenému ze strany nových partajních kádrů na jeho odchod do důchodu. Jan Vedral přizval ke spolupráci několik podobně zaměřených kolegů, s nimiž hodlal postupně měnit směřování divadla ve prospěch občanské a společensky aktivní dramaturgie.
„V kontextu úsilí většiny českých divadel byl repertoár Vinohrad výrazně anachronický,“ napsal ve vzpomínce na svůj příchod na Vinohrady. „Většina tvůrčích lidí v souboru si tou dobou již silně uvědomovala, kam až je dovedl v divadle zakonzervovaný duch normalizace, a to nejen v repertoáru, ale i v inscenačních postupech… Nové dramaturgické podněty, které jsme přinášeli, se proto setkaly s nečekanou podporou většiny členů souboru.“ Ke spolupráci byl přizván také režisér Jan Kačer. Výrazem nového dramaturgického směřování se stala Dudkova inscenace Den delší než století – dramatizace románu Čingize Ajtmatova (premiéra v listopadu 1986), jež zahájila několikaletou umělecky pozoruhodnou a divácky úspěšnou éru.
