2017 2018

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/XII- ŘÍJEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Nejmladší pamětnice

Vendulka Křížová jako Maruš
v inscenaci Na kamenném, kamenném poli,
v pozadí Luboš Veselý (Aťa) a Jaroslav Satoranský (Děda)

Jan Vedral

Když už instituce jako Divadlo na Vinohradech slaví 110. narozeniny a nechává promlouvat pamětníky, všichni právem očekávají, že tito pamětníci budou právě tak věkovití jako divadlo. Šedivé hlavy, sem tam nějaká ta kompenzační pomůcka, tu i tam výpadek paměti… Ten, kdo viděl v poslední době na scéně vinohradskou herečku Vendulku Křížovou (v inscenacích Když ptáčka lapají..., Periferie, Její pastorkyňa, Hašler… či ještě nedávno ve slavném Broukovi v hlavě či v pozoruhodném výkonu ve studiové inscenaci Na kamenném, kamenném poli), ji za pamětnici právem považovat nebude. A přesto – herečka v souboru patří k těm „nejdéle sloužícím“ a Vinohradům nejvěrnějším stálicím.

Vendulko, na Vinohrady jsi přišla hned po revoluci v roce ’89. Jak se snad ještě ani ne plnoletá dívka z ostravské konzervatoře ocitla v divadle, které bývá mezi „kamennými“ označováno za „nejkamennější“, tj. které si potrpí na udržování tradice velké činohry?

Jak už to tak bývá – náhodou. Na ostravské konzervatoři poslala profesorka herectví Saša Gasnárková náš ročník povinně si zkusit přijímačky na Divadelní fakultu AMU.

Na tyhle „nájezdy“ si pamatuji. Už vystudovaní herci chtějí znovu studovat herectví – tentokrát na vysokoškolské úrovni. Když nejsou přijati s odůvodněním, že jsou „hotoví“, nesou to často úkorně. Tebe jsme přijali?

Já byla přijata. Současně v té době hledali pro Vinohrady nějaké „mládí“. Jiřinu Jiráskovou jmenovali ředitelkou a kolegové, kteří na DAMU učili a viděli mě na zkouškách, mě paní ředitelce doporučili.

To před tebou zažil v legendárních dobách Jaromír Hanzlík, jen nešel z konzervatoře, ale z gymnázia. Na DAMU nenastoupil.

I v mém případě zvítězilo divadlo. Lákalo mě víc než studium na DAMU. Pamatuju si, že končily prázdniny a nám přišel domů telegram, že mi paní Jirásková nabízí angažmá. Vůbec jsem netušila, odkud vítr vane. Bylo mi osmnáct, vypadala jsem na patnáct, vzala jsem bágl na záda a stopem dojela do Prahy. Když jsem stoupala s batohem po schodišti vzhůru k ředitelně, připadala jsem si trošku nepatřičně. Podepsala jsem smlouvu s tím, že od listopadu začnu zkoušet Zahradu na křídě.

Vendulka Křížová (Yveta) v komedii Brouk v hlavěTušilas vůbec, co tě čeká?

Když jsem na první čtené zkoušce zasedla ke stolu s Jaroslavou Adamovou, Otou Sklenčkou, Martou Vančurovou, Eliškou Balzerovou, Viktorem Preissem a dalšími novými kolegyněmi a kolegy, tak jsem pomalu pod ten stůl zajela… Chci říct, že jsem k nim chovala velký respekt.

Naštěstí jsi nebyla jediná nově příchozí. Soubor po roce 1990, stejně jako dnes, procházel velkou generační obměnou…

Ano. Současně se mnou přibyli do divadla Ivan Trojan, Lukáš Hlavica, Katka Brožová, Zlatka Adamovská, další sezonu pak přišli z Národního divadla Simona Postlerová a Honza Šťastný. Posléze umělecký šéf Jan Burian přivedl z Plzně Lucku Juřičkovou a Martina Zahálku, přišli Petr Rychlý, Láďa Potměšil, z Ostravy Jirka Čapka…

Hned v prvních sezonách velké role. Julie, jejímž Romeem byl Ivan Trojan, Viola ve Večeru tříkrálovém. Netočila se ti z toho hlava?

Na mě tehdy čekaly skutečně samé krásné velké úkoly. Třikrát Shakespeare – Romeo a Julie, Večer tříkrálový, Dva kavalíři z Verony. Smočkova legendární inscenace Goldoniho Poprasku na laguně nebo Menzelovy režie „dvoupatrového“ Nestroyova Domu čtyř letor či Wildeova nepřekonatelného Filipa.

A také Werfelův Jacobowski a plukovník, a zejména Feydeauův Brouk v hlavě. Z Brouka jsi odcházela na mateřskou a zase ses vracela ke své postavě. Jakých bylo těch dvacet let s Yvetou?

Já jsem ji zdaleka celých dvacet let nehrála! Během doby, kdy byla inscenace na repertoáru, jsem měla tři děti.

Gratuluji. Tři děti – to je v dnešní společnosti nadstandardní výkon. A vážím si toho, žes nedala přednost herecké kariéře před mateřstvím. Takže jsi, Brouk nebrouk, odcházela na mateřskou…

A právě k roli Yvety v Menzelově inscenaci se váže následující historka. Když jsem poprvé otěhotněla, přebírala roli kolegyně, která ovšem po několika měsících rovněž přišla do jiného stavu. Když jsem se pak do role vrátila, opět jsem za čas otěhotněla – a herečka, která po mně Yvetu začala hrát, mě po pár reprízách následovala.

Začarovaná role?

Nebo kostým. Všechny kolegyně, které ten kostým oblékly, postupně přicházely do požehnaného stavu, některé dokonce opakovaně. Když jsem pak po třetím dítěti stála před rozhodnutím „hrát, či nehrát“ Brouka, raději jsem se rozhodla pro jistotu přenechat roli mladším herečkám, které si ji ostatně už samy vzájemně „ordinovaly“, jak potřebovaly.

Věřím ti, ale zní to jako dobře vymyš­lená zábavná historka ze zákulisí.

Tak samozřejmě vznikly různé verze tohoto příběhu a ty se, tak jako jiné divadelní historky, vyprávěním díky různým interpretům přibarvují a zveličují, o to jsou pak zábavnější. K těmto účelům na Vinohradech slouží – když už tedy jsem ta „pamětnice“ – prostor rekvizitárny, herecké útočiště, spravované Květou Krejzovou, místo vytvářející neodmyslitelný kolorit našeho divadla.

Na co bys diváky v jubilejní sezoně ráda pozvala?

Rozhodně na Její pastorkyňu, jejímuž zkoušení jsem byla přítomna. Nebo na Studiovou scénu na Hodinového hoteliéra, ten potěšil mou duši. V inscenaci Periferie hraju s mladými herci, kteří zde prokazují veliké nadání a um – třeba také v tanečních číslech. A teď se těším na říjnovou premiéru Lva v zimě a jsem zvědavá, co mi přinese role v tvé adaptaci Neffova slavného románu Sňatky z rozumu.

To jsem taky zvědav a taky se těším, je to pocta divadla generaci, která je, spolu s celými Vinohrady a Žižkovem, postavila. Dárek k narozeninám. Co bys k nim divadlu popřála jako ta „nejmladší pamětnice“?

Jednou jsem se po představení potkala s knězem, který byl mezi diváky. A ten mi řekl, že naše povolání jsou si vlastně velmi podobná. On se také snaží poskytnout lidem úlevu, povznášet je a dávat jim naději. Stejně jako my. Tak já divadlu přeju, aby v něm právě toto lidé nalezli.