2016 2017
DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/X- ČERVEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

HISTORIE DnV Vinohradská desetiletí: 1957–1967

Zuzana PaulusováHana Maciuchová (Kressida) a Vladimír Hlavatý (Pandarus), W. Shakespeare: Troilus a Kressida, r. S. Remunda, 1966

Vinohradská scéna, spadající od roku 1950 přímo pod vliv armády, se i v dalších letech profilovala především jako instituce vychovávající diváky k idejím socialismu. Od sezony 1955/56 se název změnil na Ústřední divadlo československé armády (ÚDČA), repertoár stále tvořily takřka výhradně angažované hry. Divadlo vyvíjelo intenzivní výchovnou činnost – v rámci ÚDČA vznikl samostatný, asi dvacetičlenný zájezdový soubor, který hrál až na malé výjimky jen „v terénu“, zejména ve vojenských posádkách. Toto svérázné umělecké těleso existovalo až do roku 1958, po jeho rozpuštění jezdili do terénu členové „hlavního“ vinohradského souboru. Podle vzpomínek jednoho z nich vyjeli v sezoně 1958/59 za vojáky 583krát, zájezdové programy vidělo asi 70 000 diváků. Dotyčný ovšem vzápětí dodal, že tento počet je třeba do budoucna ještě zvýšit a zaměřit se též na důležité úkoly v oblasti divadelní estrády…

Druhá polovina 50. let přinesla zprvu sice opatrné, ale postupně stále výraznější reformní tendence, kritický postoj se v dobové terminologii označoval jako „nové pojetí socialistického života“. Propagandistický program divadla se ovšem s tímto ideovým posunem stále více míjel a pro část nevojenského publika přestával být zajímavý. Tehdejší dramaturg J. Balvín vzpomínal, jak se s kolegy pokoušeli nově formulovat program divadla: „Usilovali jsme o společensky aktivní divadlo, které by zkoumalo a zobrazovalo souvislost dějinných pohybů a konkrétních lidských osudů a přispívalo k proměně společnosti a lidského myšlení ke skutečné lidskosti…“ Snaha o reflexi se však nesetkala s pochopením vyšších míst a následovalo obvinění z revizionismu.

Společenskou situaci pomáhali divadelníkům mapovat svými hrami i někteří domácí autoři. Na repertoá­ru vinohradské scény se začaly objevovat tituly, které ji měly přiblížit k evropskému pojetí společensky aktivního divadla. A nastávaly i další změny.

V roce 1960 po odchodu uměleckého šéfa J. Škody nastoupil na místo ředitele mladý režisér a dramaturg Luboš Pistorius, který dosud úspěšně vedl plzeňskou činohru a uváděl tam současné české hry. Na Vinohradech si brzy získal respekt souboru. Od 1. července 1960 se provozovatelem divadla stal Národní výbor hlavního města Prahy, přímý vliv ministerstva národní obrany pominul, i když dosavadní „armádní“ název divadlu zatím zůstal. Měnící se atmosféru popsala ve svých vzpomínkách Jiřina Jirásková: “I když jsme stále ještě byli Divadlo československé armády, budovatelská vlna už opadala. Hrálo se víc klasiky a do repertoáru se tu a tam prosazovali i současní světoví autoři…“

Během Pistoriovy ředitelské éry, trvající až do roku 1965, vzniklo na Vinohradech čtyřicet inscenací, deset z nich sám režíroval, ale hlavně se snažil podporovat vznik nových českých dramatických textů – vyzval české dramatiky k napsání cyklu občanských dramat.

V pěti sezonách uvedlo divadlo čtrnáct původních českých her (jejich autory byli L. Aškenazy, B. Březovský, J. Dietl, J. Drda, P. Jariš, P. Karvaš, I. Klíma, P. Kohout a J. Šotola). Uvést tyto hry na scénu ovšem znamenalo vést únavné boje se všemocnými cenzorskými institucemi, jako byla Hlavní správa tiskového dozoru nebo stranické sekretariáty. Tak byla např. v roce 1964 ještě před premiérou zakázána inscenace Slečnu pro jeho Excelenci, soudruzi!. Pistorius budoval i herecký soubor a angažoval např. J. Abrháma, P. Haničince, I. Janžurovou, J. Kepku, J. Zahajského a také režiséra J. Dudka a výtvarníka Z. Koláře, kteří v dalších letech výrazně ovlivnili inscenační styl Vinohradského divadla.

Luboš Pistorius rezignoval na ředitelský post v prosinci 1964 v reakci na cenzurní zásah proti připravované inscenaci Karvašovy Velké paruky. Ve funkci však musel setrvat ještě rok a poté působil na Vinohradech jako dramaturg a režisér. Jeho vinohradskou éru ukončil počátek normalizace. Pistoriovým nástupcem v ředitelské funkci se stal z podnětu zevnitř divadla dramatik a dramaturg František Pavlíček. Tomu se podařilo v roce 1966 prosadit název Divadlo na Vinohradech, změna názvu symbolizovala jednak definitivní „přechod do civilu“, ale hlavně vyjadřovala změnu orientace – repertoár měl být cílen na pražského diváka – měšťana, a ne na občana, jehož bylo nutno stále vychovávat. Svým vlivem dokázal Pavlíček také zabránit plánované generální rekonstrukci divadla, krásná secesní divadelní budova se měla změnit v obludnou stavbu v duchu socialistického realismu se sochami vojáků a partyzánů v průčelí. Diváci se na Vinohrady vraceli, repertoár nabízel zajímavé tituly, hrané dobrými herci. V letech 1966 a 1967 uvedlo Divadlo na Vinohradech např. Strindbergovu Královnu Kristinu, Shakespearovo drama Troilus a Kressida či Pirandellova Jindřicha IV. s M. Kopeckým v titulní roli. Z her domácí provenience zaujaly Stehlíkova Grandlehárna, Kohoutův August August, august nebo Pavlíčkova dramatizace textů I. Babela uvedená pod názvem Nanebevstoupení Sašky Krista. Divadlo bylo opět na vzestupu…