2016 2017

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/IX- KVĚTEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Líza Doolittlová je vlastně taky holka z Ulice

Jan VedralŠárka Vaculíková (Líza Doolittlová) a Jan Šťastný (Profesor Higgins), B. Shaw: Pygmalion

Nepřehlédnutelnou osobností mezi mladými herečkami a herci, kteří v posledních třech letech doplnili herecký soubor Divadla na Vinohradech, je Šárka Vaculíková. Její zatím krátký, ale věříme, že slibný vinohradský příběh, je živým dokladem toho, že vedle talentu a píle potřebuje herec k úspěchu i dávku štěstí a odvahy. Lízu původně měla hrát Šárčina kolegyně, kterou ale život obsadil do role maminky. A podobně, jako se legendární Eduard Vojan etabloval, když za kolegu „zaskočil“ Hamleta (a vysvětlil to citátem ze hry, který vyslovil jako životní motto: „Být připraven – toť celé“), přinesla Šárce Líza v úspěšné Deákově in­scenaci Pygmalionu hned v první sezoně jejího angažmá diváckou cenu August.

Co pro vás znamenala cena vinohradského diváka August za roli Lízy Doolittlové v inscenaci Shawova Pygmalionu?

Dostala jsem z kanceláře divadla vzkaz, zda se mohu dostavit na předávání cen August, neb je tam i pro mne jedna cena. Ten okamžik byl velmi dojemný. Do poslední chvíle jsem si říkala, že si hlavně nesmím myslet na cenu za ženský herecký výkon, že to přece není možné, v tom musí být nějaký háček. Pak jsem seděla na předávání, čekala a čekala, stále ještě v přesvědčení, že asi dostanu nějakou vtipnou minicenu útěchy za odvahu stát na vinohradských prknech nebo něco takového, až tam najednou zbývaly už jen dvě ceny, mužský a ženský herecký výkon. No to snad ne, říkala jsem si, že by pro mě vážně byla cena, na kterou bych si ani netroufla pomyslet? A neuvěřitelné se stalo skutečností. Byla jsem upřímně a naprosto překvapená, a vlastně i dojatá. Je to totiž má úplně první cena v životě. Nerada soutěžím, takže jsem doteď ještě nikdy nic nevyhrála.

Necítíte se trochu jako Líza, holka z ulice, když stojíte na jevišti s Janem Šťastným, Naďou Konvalinkovou, Libuší Švormovou, Sváťou Skopalem či Tomášem Töpferem?

Ano, to je přesné. A stejně jako Líza i já jsem lačná pochytit od svých úžasných hereckých kolegů co nejvíc a naučit se od nich maximum. Není to rozhodně zdvořilostní fráze, když řeknu, že jsou mi velkou inspirací a vzorem. Jsem ráda, že mě mezi sebe tak vřele přijali, a za to, že mi občas i dají cennou radu, to jsem moc vděčná. Miluju učit se novým věcem.

A co ta Ulice? Jak dlouho v ní už hrajete Adrianu Peškovou? A nekazí vám styl práce v „daily soap“ jevištní herectví?

V Ulici jsem čtvrtý rok. A vzhledem k tomu, že jsem s tak velkou scénou, jako jsou Vinohrady, neměla dosud zkušenost, tak jsem se ze začátku opravdu prala s technikou jak hlasovou, tak hereckou. Ale troufám si říct, že bych měla stejné nesnáze i bez účinkování v Ulici. Zkrátka uhrát a obsáhnout tak velký prostor není jednoduché. Ale je možné, že kdybych nedostala šanci být na Vinohradech a začít na sobě pořádně herecky pracovat, mohla bych za nějaký čas být seriálovým hraním semleta a bylo by hodně těžké ze mě něco na velké scéně dostat.

Šárka Vaculíková a moderátor Robert Tamchyna
při slavnostním předávání diváckých cen August
Studovala jste herectví na konzervatoři a pak na poněkud záhadné Katedře autorského herectví a pedagogiky na pražské DAMU. Tu založil a jejím duchem je profesor Ivan Vyskočil, známý tvůrce „Nedivadla“. Co to je – to „autorské neherectví“?

Hlavní disciplínou na Katedře autorské tvorby a pedagogiky je „dialogické jednání“, ze kterého vše dál vychází. Jde o hraní sama se sebou před diváky (zjednodušeně řečeno sólová improvizace). Stojíte sami před diváky a máte několik minut improvizovat, a ještě nacházet radost právě z toho, jak ona hra vzniká. Jak se na jevišti stále něco děje, i když to vypadá, že neděje. Vždy je něco, čeho se můžete chytit a od čeho začít. Jen si všímat sebe, co se ve vás děje, svých impulzů a všeho, co v tu chvíli je. No zkrátka – být vystavována tomuhle stresu bylo pro mě hodně obohacující. Přijde mi to až trochu úsměvné, co chci říct, ale řeknu to. Kdybych to měla nějak zobecnit, tak konzervatoř mi poskytovala rady, jak tvořit dramatickou postavu, a DAMU mne vedla k tomu, jak hledat sama sebe ve všech postavách.

Byla jsem hrozně mladá a po konzervatoři a prvních hereckých zkušenostech v divadlech jsem šla na DAMU totálně zamotaná ve svých otázkách o herectví, o sobě, o sobě v herectví, o vlastním talentu, pochybách, zmatku, vzteku, jak hrát, jestli vůbec hrát, jak se sebou pracovat a jak to celé na tom jevišti ustát! Po třech letech jsem odcházela s autorským představením Milena má problém, které jsem si sama napsala, zrežírovala, odehrála. Jako člověk mnohem víc smířená sama se sebou, s vědomím toho, co chci v životě dělat, a s chutí učit se celý život. Protože toho ještě opravdu hodně neumím, ale těším se, že se to třeba všechno naučím.

V inscenaci Milena má problém si sama jako herečka musíte sníst, co jste si jako autorka navařila. Jaké to je?

Naprosto bezvadné. Samozřejmě „porodní bolesti“ byly veliké. Kdybych bývala nemusela původní půlhodinu tohoto mého představení předvést k závěrečným bakalářským klauzurám na DAMU, asi bych si nikdy netroufla hru odpremiérovat. Člověk nějak nemá odvahu doufat, že jeho téma bude někoho zajímat. Ale po zdařilých klauzurách, které mi vlily odvahu do žil, jsem hru dopsala, začala ji hrát v Divadle v Celetné i na zájezdech, a dnes už máme za sebou asi 50 repríz a je to splněný sen. Líza a Milena jsou pro mě dva dary z nebe a je krásné, že jsem si ten jeden nadělila sama a že se lidem líbí.

Spokojené divácké reakce dostává ředitel Tomáš Töpfer do své webové rubriky Napište řediteli na vaši Vivianu ve Feydeauově komedii Když ptáčka lapají… . Mýlím se, když se mi zdá, že patříte k těm vinohradským hercům, které „baví lidi bavit“?

Ráda bych uměla lidi rozesmát i rozplakat.

V Langerově Periferii zkoušíte bezejmennou roli v Chóru. Není to po dosažených úspěších degradace? Jaká je spolupráce s Martinem Hubou, který si ten Chór jako in­scenační prostředek místo autorem předepsaného vypravěče Pána před oponou vymyslel?

Degradace? To by mě vážně nenapadlo. V tak krásné degradaci být, s tak úžasnými kolegyněmi, jako je Zuzanka Vejvodová, Andrea Elsnerová a Andrea Černá, je mi ctí. Práce na Periferii je nádherná. Na první čtené jsem upadla do úžasu a platonické lásky (v nadsázce myšleno samozřejmě) k panu režisérovi Martinu Hubovi a jsem u vytržení, jak herce vede, jak s námi pracuje, rozkrývá situace, jak nás učí „lákat emoci“, jak říká. Myslím, že vzniká něco moc krásného.