2016 2017

BŘEZEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

DUBEN

KVĚTEN

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/V - LEDEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Každé výročí je návratem ke kořenům

Robert Tamchyna

Pracovní diář měl plný až do konce roku. A když si později přece našel čas, aby odpověděl na několik otázek, očima neustále hlídal počítač a sledoval další opravy divadelního programu. „Kvůli nemocem jsme museli pozastavit šest inscenací v repertoáru,“ vysvětloval Tomáš Töpfer, herec, režisér a ředitel Divadla na Vinohradech, a jedním dechem přidal i omluvu divákům: „Neměli to s námi na podzim vůbec jednoduché. Pronásledovaly nás ustavičné změny změněných změn. Věřím, že jsme si kopec divadelní smůly vybrali až do konce sezony.“

Je pro vás letošních 110 let od slavnostního otevření Divadla na Vinohradech něčím víc než jen historickým datem? A jak může divadelní soubor takové výročí patřičně oslavit?

Každé významné nebo „kulaté“ výročí je dobrou příležitostí k návratu ke kořenům. Nejen státy, ale i divadla by se měla udržovat těmi ideály, kterými vznikla. Je dobré si uvědomit, že jsme jen dočasnými, momentálními správci budovy a divadla, které má svůj genius loci, a že i po nás přijdou další. Je dobré si uvědomit, že by se štafetový kolík měl předávat tak, aby nespadl na zem a aby bylo na co dobrého navazovat.

Divadlo na Vinohradech vzniklo jako velké měšťanské – městské divadlo. Snad tedy nebude působit jako protimluv nebo paradox, když se právě vás zeptám, zdali věříte jedinečnosti filosofie repertoáru takového divadelního domu. V čem je nezastupitelná a je možné ji v dnešní době plné pestrobarevnosti nejrůznějších divadelních scén ještě vůbec zodpovědně naplnit?

Divadlo na Vinohradech bylo postaveno jako další „Národní divadlo“. V době, kdy v Praze byla stále divadla německá, měla být tato krásná, reprezentativní budova jakousi protiváhou jedinému českému kamennému divadlu. V současnosti je však v Praze více než osmdesát divadelních prostorů a denně je v nabídce pro diváky několik tisíc míst. Příležitostí pro tvůrce jsou desítky a udržet soubor těch nejkvalitnějších herců je čím dál obtížnější. Jediné, čím snad můžeme tomuto trendu vzdorovat, je prestiž. Děláme všechno pro to, aby si tuto „známku kvality“ Divadlo na Vinohradech udrželo. Často opakujeme, že jsme největším specializovaným činoherním domem. U nás se diváci mohou setkat s něčím, co si malá, soukromá divadla dovolit nemohou. Prostor a velikost jeviště i hlediště k takovému reper­toáru přímo vybízejí.

›Pokud inscenace zasáhne divákovo srdce, pak jsme byli úspěšní. Živé divadlo by mělo zasáhnout divákovy emoce.

Můžete v tomto ohledu jako ředitel dnes ještě vůbec po hercích požadovat, aby – v obrovské konkurenci médií a herecké práce na více stavech – bylo pro ně divadlo pokaždé „až na prvním místě“?

Jsou herci, kteří to tak cítí a není potřeba to od nich vyžadovat. Jsou i takoví, kteří dají přednost snadnějšímu živobytí v médiích. Je to samozřejmě jejich rozhodnutí a právo svobodné volby. Velké jeviště Vinohradského divadla ovšem není pro každého. Je to prostor nádherný, ale zároveň zrádný. Ne každý v tomto prostoru uspěje. Naší nejupřímnější snahou je udržet skutečné souborové divadlo. Teprve dobře sehraný ansámbl je schopen společné poetiky, společné výpovědi. V mnohém si je práce se souborem podobná s kolektivními sporty. Dobrý fotbalový nebo hokejový tým nesestavíte jen z hvězdných útočníků.

Miroslav Krleža: Rod GlembayůMáte osobně dobrý pocit, že alespoň něco z programu, s nímž jste jako nové umělecké vedení do Divadla na Vinohradech přišli, našlo během uplynulých téměř pěti let svou odezvu?

Na tuto otázku by měli odpovědět raději diváci. Vedu s nimi stálý dialog a na webových stránkách odpovídám na dotazy i na jejich pochvaly i kritiku. Těch pozitivních ohlasů je drtivá převaha. Pokud inscenace zasáhne divákovo srdce, pak jsme byli úspěšní. Rád říkám, že se diváci mají v divadle buď smát, nebo rozplakat. Živé divadlo by mělo zasáhnout divákovy emoce. Jestli se tvůrci nad diváka vyvyšují, publikum nerozumí a nechápe, o čem je příběh, nechápe obrazy, podobenství a nestačí rozklíčovat režisérovy asociace, pak možná snobové předstírají, jak bylo představení zajímavé a inovativní, ale normální divák se do takového divadla už většinou nevrátí. Neznamená to automaticky, že bychom měli dělat divadlo ortodoxně konzervativní. Moderní pohled, nečekaný výklad textu nespočívá v postmoderní ambaláži.

Jako herec, režisér i ředitel jste divadlu věnoval celý svůj dosavadní život. Proč je divadlo obecně podle vás pro život tak důležité?

Je jedinečným prostorem, kde můžete spolu se stovkami diváků prožívat společné vzrušení, emoce. Proto byly například v řeckých amfiteátrech řady pro diváky v půlkruhu, aby se navzájem vnímali. Toto zmnožení, kdy v jednom neopakovatelném okamžiku prožíváte teď a tady, živě spolu s herci radost i smutek, dojetí a slzy a smích, je největším trumfem divadla před všemi sebedokonalejšími druhy dramatického umění. Jsou pochopitelně lidé, kteří se domnívají, že divadlo ke svému životu nepotřebují, a nenavštěvují je. Nevyčítám jim to, jen je mi líto, že se tak dobrovolně ochuzují.

V Divadle na Vinohradech se nyní vracíte k Feydeauově komedii Když ptáčka lapají..., kterou jste už jednou režíroval. Text předlohy se nemění, změnil se váš režijní pohled?

Georges Feydeau je klasika, která by měla zdobit každou velkou divadelní scénu. Pro herce i režiséra je inscenování Feydeaua maturita. Každá inscenace je ovšem originál, protože zásadní rozdíl je vždy v obsazení. Mimochodem, tuto skvělou komedii znají diváci pod názvem Taková ženská na krku. Hrála se na Vinohradech v osmdesátých letech. Ovšem název nijak nesouvisí s originálním titulem. Un fil à la patte je v otrockém překladu Chlapec uvázaný za patu, což je ustálený francouzský idiom. Něco jako v české podobě Už je v chomoutu nebo Už ho lapili. Proto Když ptáčka lapají..., což mi přišlo nejbližší původnímu názvu.

Rád opakujete, že komedie je tragédie, která se stala někomu jinému… Je to obecně platný princip toho, proč se diváci tak rádi (nejen) u Feydeauových komedií baví?

Tento výrok mi nepřipisujte. Někde jsem ho slyšel a rád ho používám, neboť je přesný. Pokud na jevišti vidíte záletníka, který byl přistižen, hlupáka, který byl podveden, dámu, již nachytali na záletech, pak se můžete ze srdce zasmát tomu, že jste to naštěstí nebyl právě vy. Takový smích je očistný. Podle lékařů je dokonce smích velice zdravý. A tak přeji všem do nového roku, aby se uměli zasmát svým starostem, malérům, a hlavně sami sobě.

V únorovém čísle rozhovor s Dennym Ratajským