DIVADLO NA VINOHRADECH 2016/IV - PROSINEC Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech 2016 2017

 

SRPEN

ČERVENEC

PROSINEC

LEDEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

SRPEN

ČERVENEC

PROSINEC

BŘEZEN

LEDEN

ČERVEN

ÚNOR

DUBEN

KVĚTEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ROZHOVOR V divadle cítím náboj, emoci a energiiRobert TamchynaGeorges Feydeau: Když ptáčka lapají...

„Tak už ji tady máte,“ smáli se kolegové v divadelním klubu. Ještě ani vidět nebyla, ale zpívala si vesele cestou po schodech. „Nikdo jiný to nedělá, jenom Andrea. Spolehlivě. Pokaždé je to příval pozitivní energie.“ S Andreou Černou jsme si to odpoledne povídali o všem možném. O dětství i vůni pilin karlovarské porcelánky, o divadle na jevišti i v zákulisí, o tom, jestli má raději ruskou klasiku, nebo skvělou francouzskou konverzační komedii. A jak už to někdy u zajímavých příběhů a dobrých vypravěčů bývá, otázky vlastně vůbec nebyly potřeba. Jenom by zbytečně zabíraly místo.

Patřím za humna

Hodně toho najezdím mezi Plzní, Karlovými Vary, Prahou, Týnem nad Vltavou a Podlužím na jižní Moravě. Ke každému takovému kousku země mám svůj vztah. A když se mě novináři ptají, co je to moje, nemohu říci, že bych byla tady víc doma než tam nebo tam, na každém místě se srdce rozechvěje jinak, ale nejvíce se tetelí „za humny“. Jako malá jsem si přála být námořníkem nebo kominíkem. Tak, jak jsem tehdy světu rozuměla, to bylo nejpřijatelnější. Námořník pluje po světě, odolává jen žaludečním nesnázím a poznává nepoznané. Kominík zase může být vysoko nad městem, pomáhá komínům a nosí lidem štěstí. Nejsem herečka proto, abych byla slavná a bohatá.

Nemocný herec, kulatý čtverec

Na Sluníčkáře jsem se těšila, mám ráda ruskou klasiku. Zvláště Čechov mi přijde neskutečně složitý, každá postava v jeho příbězích by mohla mít svou vlastní hru. Ale kdyby mě provázely jen jednostranně závažné role, chyběl by mi humor. Humor a láska jsou důležitá koření života, nejen pro vaření. Jenže u divadla platí „nemocný herec, kulatý čtverec“, a tak místo Gorkého Melánie ve Sluníčkářích přišla záskokem za Terezku Bebarovou Lucettka ve Feydeauově komedii Když ptáčka lapají. Terezce hlavě přeji brzké uzdravení. Pro mne je to další ukázka, kolik adrenalinu může přinést den, a život má zřejmě smysl pro černý humor.

Do Feydeauova „Brouka“ jsem taky skočila „po hlavě“. Dostala jsem záznam představení, potom jedno malé setkání ve zkušebně a hurá na jeviště. Zajímavý zážitek. Pro nazkoušení Ptáčka také nebylo tolik času, kolik bychom si přáli, ale díky alchymii dvoufázových zkoušek, kávy, vstřícnosti kolegů a krátkodobého nukleárního výdeje energie vše dobře dopadlo. Feydeauovy komedie jsou jako rytmické skladby, kde part pro bicí hrají dveře. Vyžadují nejen jistou důslednost, ale i trochu fyzičky. Asi budu více plavat.

›Feydeauovy komedie jsou přesně načasované situace a gagy, herci na sebe musí vzájemně slyšet.

Mrożkova Láska na Krymu, Camusův Caligula a Uhdeho Zvěstování

S Láskou na Krymu, s vynikajícím Ivanem Řezáčem v hlavní roli, jsem si uvědomila, jaký byl Slawomir Mrożek vizionář. Napsal tuto hru začátkem devadesátých let a Vinohradské divadlo ji uvádělo v tak aktuální chvíli, až z toho mrazí. Jsem ráda, že jsem u toho mohla být.

Caligula byl rovněž zajímavou výpovědí nejen o době, ve které jsme hru inscenovali. Zážitkem pro mne byla například fantastická scéna Hanse Hoffera a samozřejmě samotné setkání s novým týmem lidí. S Martinem Čičvákem jsme se potkali vůbec poprvé. Jeho zápal pro myšlenku dané látky je opravdu neuvěřitelný. Neopomenutelné jsou pro mne i hodiny závěsné akrobacie s akrobatem Tomášem Pintérem. Musela jsem konstatovat, že muskulatura je v mém případě jen pouhopouhá teorie.

Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl je pro mne počinem za odměnu. Nejen krásným složením laskavých lidí, ale pro téma samotné. Vtipně napsaná komedie, která divákům velice nenásilně nabízí pohled na historické detaily ze života dvou přinejmenším diskutabilních osobností. Já třeba nevěděla, že Bedřich Engels koktal.

Milan Uhde: Zvěstování aneb Bedřichu, jsi andělO umění, herectví a o divadle vůbec…

Každý režisér je samozřejmě jiný. Nerada bych upřednostňovala jednoho před druhým, ne kvůli přílišné opatrnosti, ale kvůli faktu, že všichni byli svým způsobem důležití. Jedni svou maximální precizností a povědomím o souvislostech myšlenky daného díla, druzí jistým drilem, či naopak důvěrou a prostorem při hledání. Mám ráda proces zkoušení a poodhalování, při kterém je třeba i jistá dávka trpělivosti, pokory a tolerance.

Byly doby, kdy na královském dvoře jen šaškové zpívali a říkali pravdy, o kterých se mlčelo. Dnes zaručené pravdy hlásá tolik šašků, že jsme tak trochu zahlceni čerstvými včerejšími pravdami a jinými produkty naší populace. Umění jako takové odráží úroveň společnosti.

Třeba funkčnost a krása starých divadelních budov. Místa, která kultivovala už jen svou přítomností. To mají Vinohradské divadlo, stará budova plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla i divadlo v Karlových Varech společné. Přesto má každé trochu jinou atmosféru, dokonce si troufám tvrdit, že na všech třech jevištích je jinak hustý vzduch. Všechna jsem si mohla projít a osahat, takže mluvím z vlastní zkušenosti. Nedávno jsem cestou z náměstí Míru přemýšlela, co mají ti dva andělé na střeše Vinohradského divadla vlastně v ruce. Na jedné straně meč a na té druhé? Je to zrcadlo? Každopádně zezadu budovy je ve štuku: Dobru – Pravdě – Kráse.

Krajina mého dětství

Moje dětství, to byla periferie Karlových Varů, jedenácté patro v paneláku, byt s výhledem do polí. Monumentální kamenná kolonáda i precizní řezy kolonády dřevěné, cesty na „dramaťák“, stromy kolem, šustot spadaného listí, jak v něm chodím sem a tam… Maminka mi dala dobrou výchovu, naučila mě i pískat na prsty a prozradila mi, že co mě nezabije, to mě posílí. A já jsem si k tomu doplnila, že o dobré se člověk má dělit a ze špatného se poučit. Vesnička Vysoká Pec u mé babičky, cesty do kopců na houby, časná rána, svítání přes mlhu, stříhající uši laní… A Vánoce, plné sněhu. Jejda, to je jak z Hrusic od Ladů, a přitom je to příběh z Krušnohoří.

S využitím některých starších rozhovorů z archivu A. Černé, autoři: J. Kolář a V. Slabý

V lednovém čísle rozhovor s Tomášem Töpferem