2014 2015

BŘEZEN

DUBEN

LEDEN

KVĚTEN

ÚNOR

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC
DIVADLO NA VINOHRADECH 2014/II ŘÍJEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 
﷯﷯ Režisér Josef Janík o svém ostravském „Uhlí“ mj. napsal, že je „… posedlá touhou poznávat nové světy. Má žhavé srdce, něžnou duši a hrdost psanců.“ V rozhovoru z očí do očí je Ivana Uhlířová navíc ještě plná otazníků, váhání a pochybností. Na jevišti tak suverénní a přesvědčivá, a přitom když mluvíme o herectví, jako by ses dotýkal křehké pavučinky. Jak jste si pro sebe objevovala Divadlo na Vinohradech od vaší první role Ani v Čechovově Višňovém sadu? Byla jsem zvyklá na absolutně jiný způsob oslovení diváků, Vinohrady – ten herecký styl – který potřebuje velké jeviště, nemám pod kůží, nejsem na něj zvyklá. V menším prostoru, než je klasický velký divadelní dům, máte diváky na dosah a vaše herectví musí být – přirozeně – jiné. Na Vinohradech se učím klasickou hereckou techniku spojit s intimním pocitem svých postav. Pomohlo vám v tom i druhé setkání s režisérem Martinem Čičvákem? Martin, a to je mi sympatické, je schopen přemýšlet na více úrovních najednou. A stejně, jak je důrazný ve svých názorech, tak otevře prostor i pro jiné nápady. Je pohotový a ve svých reakcích velmi rychlý a tenhle rytmus mi vyhovuje. Už při zkoušení Andorry jsem pochopila, jaké divadlo je mu blízké, velmi přesně věděl, proč právě tahle poetika teď a tady v této chvíli. Konstance v Amadeovi je hodně radostným, ale někdy i vzájemně složitým pokračováním naší spolupráce. ›﷯ Jaká je nebo bude vaše Konstance, Mozartova manželka? Konstance má všechny vlastnosti, které já nemám. Je to zatím trochu nerovný souboj, protože pocitově bych se někdy chovala spíš jako Mozart. Kdykoliv vás vidím – a nejen na vinohradském jevišti – zdá se mi, že bez herectví snad ani nemůžete existovat. A pak si vzpomenu, kolikrát jste od divadla utekla… … a zase se vrátila zpátky. Taky tomu nerozumím. A jednou, až to pochopím, tak bude konec. Asi. Co mě na divadle opravdu fascinuje, je ta jeho neuchopitelnost. Co je to divadlo? Když jsem byla malá, chtěla jsem se naučit kreslit. Obraz. Trvalá hodnota. Ale divadlo? Herectví je podle mě zvláštní způsob předání nějakého pocitu, myšlení nebo energie. Proč jste si v tom divadelním mezidobí vybírala tak zvláštní zaměstnání? Co je spojovalo? I za barem, při práci v parku nebo v obchodě byl pro vás důležitý kontakt s okolím – s „diváky“? Ne, pokaždé jsem si hledala takové místo, které bych mohla rychle opustit. Abych se pocitově nevázala, mohla odejít a schovat se na jevišti. Schovat se?! Vždyť jste spíš vydaná divákům napospas… Kdepak. Jsem tam sama za sebe, ale kdo jsem v tu chvíli já? Pokaždé v jiné roli. Někdy je to nádherná chvíle, jindy „lesk a bída kurtizán“ a někdy trapas. Hodina, kterou musíte vydržet. Řemeslo, které musíte zvládnout. Profese. To všechno je herectví. A někde uprostřed jsem zabalená do emocí příběhu své role. ﷯﷯Ani když jste byla dlouho bez divadla, nikdy jste se sama divadelním ředitelům nenabízela. Věřila jste, že ta správná nabídka a váš čas přijde? Dokážete si mě představit, jak někde klepu na dveře a říkám: „Dobrý den, já jsem herečka?!“ Už jenom tahle vidina je pro mě hrůzostrašná. Nejsem pyšná, ale neumím to a nikdy jsem zatím nebyla v situaci, že bych musela někde prosit. Můj první režisér a divadelní tatínek Josef Janík miloval herce a herecké divadlo a vždycky mi připomínal, že mě mají lidé znát především z jeviště. Nikdy ne z divadelního klubu! Předal mi hodně ze sebe a musím se smát, když se jen slyším, jak se nabízím a prodávám… Co vás na herectví tak neodbytně přitahuje a baví? Už jsem se s tím před časem svěřila vašemu kolegovi v rozhovoru pro Divadelní noviny. Je to nepředvídatelnost. Neznamená to ale, že se člověk zblázní a urve kus lustru, ale že divák neví, co udělám za chvíli. Divák je zvyklý sledovat situace a příběh, ale pro mě je důležitější vnitřní vývoj každé postavy a herce, který tou postavou je. Není a je… Je a není… Je. To je pro mě divadlo – vyšší stupeň pravdy. Situace, herec v situaci, vztah, pauza. Vědomí času, každé vteřiny. Vědomí proměny času. S takovým pohledem na herectví vám musí být blízká představa divadla jako místa, které – a zvlášť dnes – nabízí divákům vzácnou proměnu z osamělých jednotlivců v „jednu velkou rodinu“ s nečekanými, a navíc společně sdílenými zážitky… Myslím, že tahle renesance divadelního zážitku je nutná a vlastně docela přirozená. Lidé už nechtějí nakupovat v anonymním supermarketu, ale chodí na farmářské trhy. Je to možná trochu móda, ale taky návrat k prodavačům, které znám, mám je ráda a mluvím s nimi tváří v tvář. Toho, kdo si nechá nákup přivézt až domů, na trhu nepotkáte. A divadlo je na tom stejně. Je tu šance, že se lidé přesycení technologiemi budou chtít vrátit k dramatickému příběhu, který mohou prožívat společně. A v tom je herectví neopakovatelné. Okamžitý „dialog“ s divákem. Když se takové setkání povede, je to nádhera, když se nepotkáme, zůstane obrovská propast. Věřím divadlu, které má nějaký vnitřní smysl. A jinak to ani nejde. Copak bych tady mohla čtyři hodiny denně přemýšlet o Konstance, hádat se s ní sama v sobě a zároveň poslouchat režiséra a dívat se, jak se najednou z ničeho nic válí na zemi na forbíně s novým nápadem? Copak bych to všechno mohla dělat, kdybych nevěřila, že prolomíme tu voskovou krabici z cukrárny, obal, který každá hra má, a že tam uvnitř najdeme to „naše“ – jak jsme si Amadea přečetli a jak ho chceme vyprávět? V listopadovém čísle rozhovor s Lubošem Veselým Max Frisch: Andorra